Archiv pro měsíc: Leden 2020

Nauč se to!

Peter C. Brown, Henry L. Roediger, Mark A. McDaniel

Znalosti nestačí, ale jsou nezbytné. Souhlasíte?

Člověk nemůže své znalosti v praxi aplikovat, pokud nezná nic, co by mohl aplikovat. Také souhlasíte?

Je důležité vědět, jak ty znalosti do hlavy dostat a každý z nás jistě poznal, že to není někdy vůbec lehké. Pozitivní zprávou je ale fakt, že kapacita dlouhodobé paměti je neomezená. Věříte tomu?

Knížka z vydavatelství Melvil s názvem Nauč se to! mě zaujala svým názvem, protože si myslím, že kromě pár tipů, které jsem kdysi pochytila z nějakých článků, nás nikdo nikdy neučil, jak se efektivně učit.

Dílo o 240 stránkách je z pera dvou profesorů psychologie a jednoho publicisty, takže tam naleznete studie, ve kterých se konkrétní metody učení testovaly.

V knížce je zmíněno hned několik efektivních metod učení, ale nejedná se o příručku konkrétních bodů a situací, jak se učit co nejlépe.

Co je pro mnohé největším překvapením, je fakt, že typické podtrhávání textu je metodou, která k efektivnímu učení vůbec nepřispívá. Bohužel takto funguje naprostá většina studentů na vysokých školách. Není divu, že se vědomosti většinou po zkoušce hned vypaří.

Naopak metodou, která se dle autorů a jejich výzkumů projevuje jako mnohem efektivnější, je tzv. generování neboli snaha přijít na odpověď před předáním hotového řešení. Další metodou je rozložené učení a pomůcka tzv. paměťových kartiček skládajících se ze 4 krabiček obsahujících pojmy, které je potřeba procvičovat dle jiné intenzity a objemu znalostí.

Vynikající je reflexe zahrnující spojování poznatků s novými zkušenostmi, následné zhodnocení a také trénink vybavování, při kterém se cíleně snažíme vzpomenout si na nové znalosti. Výsledkem je mnohem trvalejší uchování v paměti.

Doporučují se také prokládané učení, kdy je vhodné např. střídat různé typy příkladů vyžadující odlišná řešení. V praxi to znamená přepínání témat. Pamatuji si z vysoké školy, že pouhé střídání předmětů během učení mi přineslo hodně dobré výsledky.

Zmíněna je také iluze vědění, kdy například při vzájemném vyučování spolužáků mají studenti s protichůdnými názory za úkol se vzájemně přesvědčit, kdo z nich má pravdu. Během tohoto procesu mnozí studenti zjistí, že tématu úplně neporozuměli a podlehli tzv. iluzi vědění.

Zajímavý je také výsledek studie, kdy jedinci s dyslexií mají vyšší schopnost kreativity a řešení problémů buď z nutnosti kompenzace svého hendikepu, nebo důsledkem odlišného vývoje nervového systému.

V knize se dozvíte o více typech inteligence: logicko-matematická, prostorová, jazyková, tělesně pohybová, hudební, přírodní a inter a intrapersonální. Takže jestli jste v tradičním IQ testování, ve kterém se měří hlavně logické a verbální schopnosti člověka, nedopadli podle očekávaní, nezoufejte, je čas vzít v úvahu i další typy inteligence.

V poslední době hodně zmiňované tzv. růstové nastavení mysli je také jedním z důležitých prvků efektivního učení. Autoři si vypůjčili výsledek z výzkumu, kdy děti v jedné skupině byly oceňovány za chytrost při řešení příkladů na rozdíl od druhé skupinky, ve které se cenilo především úsilí. Snaha se pro děti stala proměnnou, kterou mohly ovlivnit, a tím pádem proces učení měly najednou pod kontrolou a zjistily, že vše nezáleží jen na vrozené inteligenci.

Narazila jsem také na zmínku chyby v procesu učení a testování hypotézy o tom, jak strach z neúspěchu snižuje výkon při testování. Nebude asi překvapením, že děti, pro které byla chyba přirozenou součástí učení, vykázaly lepší použití pracovní paměti než ostatní. Chyba je považována za znamení úsilí a možnost, jak v případě práce nasměřovat svoji strategii k úspěchu. Autoři naťukli Festival chyb na jedné francouzské škole a konferenci FailCon jako příklad, jakým způsobem pracovat s chybou.

V knize jsem se dočetla o mnemotechnických pomůckách, které pomohly nejednomu studentovi ušetřit si spoustu času při velkém objemu učení. Velkým úskalím však je, že se jednotlivé informace nepropojí do širších souvislostí.

Pozitivní zprávou je, že mozek je plastický, a to u většiny lidí i ve vyšším věku. Takže vzhůru do učení, ať jste mladí nebo staří!

Michaela Nespěchalová

Pro koho platí či neplatí zákoník práce

Zkuste si představit nějakou nenáročnou práci. Osm hodin kompletujete jednoduchý výrobek, jeden za druhým, den za dnem. Ještě že máte to štěstí, že se výsledný produkt vždy po pár dnech mění, ale i tak to není žádná extra zábava. Na konci směny už toho máte plné zuby, ALE místo odpočinku musíte doma další dvě až tři hodiny kompletovat další výrobky, abyste se hezky procvičil a šlo vám to další den rychleji. Ne dobrovolně, ale povinně. A ne abyste si to zkoušel třeba v restauraci. Pro jistotu si musíte nechat vystavit potvrzení od manželky…

Řeknu Vám, představa teda nic moc. Ještě, že mě chrání zákony. Týdenní pracovní doba je 40 hodin, je limit na práci přesčas, která je navíc částečně omezena dalšími podmínkami, jako je naléhavost či dohoda se zaměstnancem. No a i práce mimo pracoviště (například při pohotovosti) se započítávají do pracovní doby a náleží za ně odměna…

A teď konec snění a přenesme se do kůže našich dětí či vnoučat. Ze zákoníku práce se sice nedávno a nenápadně ztratilo omezení pracovní doby mladistvých (15 až 18 let) na 30 hodin týdně, navíc se tento zákon nevztahuje na školáky a studenty, ale pro potřeby ochrany zdraví by se z něj vycházet dalo. Jako rozumnou a bezpečnou hranici bych považoval přibližně tuto stupnici:

  • nad 18 let = 40 až 48 hodin týdně (48 hodin je limit včetně přesčasů)
  • 15–18 let = 30 až 40 hodin týdně (30 hodin je dřívější ochrana zákoníkem práce)
  • 11–15 let = 25 až 30 hodin týdně
  • 6–10 let = 20 až 25 hodin týdně

A jaká je skutečnost? Co se týká doby vyučování, tak by to ještě celkem šlo (beru celkovou dobu vyučování, protože v zaměstnání do ní také spadá doba přesunů mezi pracovišti, příprava pracoviště či nějaké to odskočení na toaletu). Pokud by konec vyučování znamenal pro žáka „padla“, tak by přetěžování nehrozilo, ale jsou tady domácí úkoly. Většinou povinné (osobně neznám školu, kde by byly jen doporučené, ale možná se jen mýlím)…

Každý domácí úkol více či méně zasahuje do času na odpočinek a regeneraci žáka. Ale co, je mladý, má spoustu energie a on to nějak zvládne. Ano, zvládne, ale za jakou cenu? Kolik se naučí odpočinuté a kolik vyčerpané a vystresované dítě? Jaké je přiměřené množství domácích úkolů a sleduje, či dokonce koordinuje někdo množství úkolů za všechny předměty? Požaduje vaše škola také, aby domácí úkol byl podepsaný rodičem, aby si ho žák nenapsal v družině či nedej bože dokonce o přestávce? Uvědomuje si někdo, že domácí úkoly prohlubují rozdíly mezi žáky s dobrým domácím zázemím a žáky (většinou slabšími), jejichž rodiny považují školu za nutné zlo? Dávají se domácí úkoly hromadně bez ohledu na jejich potřebnost u jednotlivých žáků, nebo se stanovují individuálně podle skutečné potřeby každého jedince? Jaký je rozdíl mezi tolik kritizovaným sezením u počítače a sezením u domácích úkolů? Nakolik domácí úkoly přinášejí prohloubení znalostí a kolik jich naopak způsobí odpor k danému předmětu, či dokonce naučí obcházení nastavených pravidel (opisování, falšování podpisů, „ztrácení sešitů“,…)? A určitě by se našlo ještě více otázek, na které by nebyly zrovna lichotivé odpovědi.

Takže milí rodičové a prarodičové, co s tím? Já bych začal alespoň rozpoutáním polemiky. Třeba něco z ní dojde i těm, kteří mají možnost alespoň část z výše uvedených problému napravit, či přinejmenším zmírnit.

Děkuji,

Viktor Švub




Scroll to top