Archiv autora: Angelika Gergelová

Jak může rodičovský spolek pomoci rodičům i škole?

Školy jsou od poloviny března uzavřené a současná situace klade vysoké nároky na děti, rodiče i učitele. Všichni se učíme, jak zvládat vzdělávání dětí v mimoškolním prostředí, rodiče se ho snaží skloubit s vlastní prací nebo podnikáním, učitelé berou ohled na potřeby jednotlivých rodin.

Jak nám všem může pomoci fungující rodičovský spolek?

Na to jsme se zeptali Jany Neumajerové, místopředsedkyně Spolku Montessori cesta při ZŠ a MŠ Na Beránku v Praze, a Mirky Kellovské, zástupkyně ředitele pro program Montessori na téže škole.

Jak se rodiče, s nimiž v rámci spolku komunikujete, obecně vypořádávají s nastalou situací, kdy jsou školy do odvolání zavřeny?

Jana:

Myslím, že se nijak nevymykáme ostatním rodičům. Přes prvotní obavy a strach z nečekané situace, následné překotné sdílení informací, návodů, doporučení a přemíry aktivit a úkolů jsme dospěli do klidnějšího období, kdy si děti i rodiče zvykli na způsob zadávání a odevzdávání školní práce a domácí soužití. Našli jsme si svůj řád, ale zároveň se těšíme, až se škola otevře a potkáme se „naživo“ v ranní kavárně deváťáků.

Jak s rodiči komunikuje rodičovský spolek a jaké formy komunikace volí škola? Co se vám nejvíce osvědčuje a co naopak nedoporučujete?

Mirka:

Škola komunikuje prostřednictvím sdílených dokumentů v gmail doméně zsmontesori.net, kde má každé dítě zřízen od nástupu do školy účet. Kromě toho komunikujeme s dětmi cestou konferenčních hovorů na ZOOM nebo individuálně na Hangouts v účtech dětí. Rodičům je od prvního dne nabídnuto, že mohou kdykoli zatelefonovat, což hojně využívají. U nejmladších dětí, od 1. do 3. ročníku, se paní učitelky rodičů i dětí každý týden ptají formou dotazníku, co jim vyhovuje a nevyhovuje, kam se děti posunuly v práci atd. Každý týden potom zpětnou vazbu vyhodnocují a  podle informací zapracovávají do následujícího týdenního plánu pro děti (i pro rodiče). Rodiče vzájemně sdílejí fotky do třídních sdílených alb a děti spolu komunikují také prostřednictvím výše uvedených aplikací.

Jana:

Při komunikaci s rodiči využíváme výhody G Suite, jsme ve spojení přes emaily, sdílené dokumenty a meety, telefony, sociální sítě https://www.facebook.com/MontessoriCesta/, web spolku  https://montessoricesta.cz/ . Výzvou pro nás bylo uspořádání členské schůze spojené s hlasováním pro všech 284 členů spolku – příprava hlasovacích formulářů, setkání 32 členů výboru spolku přenesená do meetu, vyhodnocení, zasílání zápisů, rozesílání hlasovacích kódů všem členům spolku, atd. 

Velmi se nám osvědčilo, že má každá třída zvolené své delegáty ve vedení spolku. Tito rodiče mají kontakty na ostatní rodiče z celé třídy a jsou důležitou spojkou v komunikaci v rámci třídy i mezi třídou a vedením spolku. Část věcí, které rodiče potřebují prodiskutovat, tak řeší např. jen ve své třídě mezi sebou nebo se svým učitelem. Pokud je téma důležité pro všechny rodiče, pak se přes delegáty tříd dostane do celého spolku. 

Velkou výhodou pro jakoukoliv komunikaci  mezi rodiči je to, že na začátku každého školního roku se ve třídách konají adaptační pobyty. Cca poslední čtyři roky se konají přímo ve škole, na jedno odpoledne je připravený společný program pro všechny děti, jejich sourozence i rodiče ze třídy. Rodiče mají šanci se navzájem poznat. Přispívá tomu i organizace dětí ve trojročích, tzn., že každé září se ve třídě vymění pouze 1/3 dětí a jejich rodičů, nově příchozí se stávají součástí již fungující komunity.

Už před uzavřením školy jsme věděli, že se můžeme na učitele kdykoli obrátit s jakýmkoli dotazem, máme k dispozici jejich maily, čísla mobilu a vědomí, že komunikaci z naší strany očekávají. Nově dostaly děti k dispozici i telefonní číslo na družinářky s nabídkou, že mohou volat, kdykoli si budou chtít s někým popovídat, poradit se.

Snažíme se komunikovat také s rodiči budoucích žáků. Zástupci spolku se v době zápisu do prvních tříd pravidelně účastní besedy se zájemci o zápis dítěte do programu Montessori, tento rok proběhne setkání formou online konference na ZOOM.

S jakými problémy se na vás rodiče nejčastěji obracejí?

Jana:

Většina dotazů a problémů je směřována na učitele. Na spolek se rodiče obrací spíše s dotazy na pokračování projektů, které spolek zajišťuje – fungování kroužků a vracení plateb spojené s jejich zrušením, spuštění přihlášek na příměstské tábory, pokračování projektu vaření atd.

Máte zmapováno, jaké části rodin chybí technické vybavení (počítač, tiskárna, funkční připojení k internetu); kolik rodin se potýká s finančními problémy, protože rodiče v tuto chvíli nemohou vydělávat peníze, nebo jde o rodiče samoživitele?

Jana:

Dostupnost technického vybavení bylo součástí dotazníku pedagogů, kteří na začátku karantény mapovali situaci ve svých třídách. Všechny děti mají možnost být v kontaktu se svými spolužáky a učiteli, mají v tuto chvíli přístup k počítači s připojením internetu, případně jsou s učiteli v kontaktu přes telefon. Školní práce je zadávána tak, že není nutné použít tiskárnu. Složitější je kontakt s rodinami, které na začátku karantény odjely na své chalupy na samotách a jejich připojení k internetu není stabilní nebo za ním musí vyrazit na náves.

Jakou pomoc rodinám v nesnázích nabízíte? Na koho se mohou rodiče obrátit, pokud jim chybí zmíněná technika, čelí finančním problémům, nebo nedokážou svoji práci, péči o děti a jejich vzdělávání skloubit časově?

Jana:

Od uzavření školy jsme se společně s učiteli snažili rodičům předávat potřebné informace, na koho se mohou obrátit. Rodiče dostali kontakty na psychologickou pomoc pro dospělé i děti, tipy jak s dětmi mluvit o koronaviru, nabídky firem a organizací, které pomáhají se zajištěním techniky nebo finanční pomoci pro rodiny v nouzi. 

Tipy na domácí vzdělávání a aktivity s dětmi si předáváme stále i sami rodiče mezi sebou např. přes web nebo přes FB. Od prvního dne karantény dvě z asistentek nabídly pomoc rodičům s hlídáním a učením se s dětmi. Spolek zaktivoval a posílil sociální pracovní skupinu, na kterou se mohou rodiče obrátit, pokud se ocitnou ve finanční tísni. Rodiče si nabízí vzájemnou pomoc např. se zapůjčením techniky, instalací, zajištěním nákupu, dovozu či materiálu…

Jak probíhá komunikace mezi rodičovským spolkem a školou?

Mirka:

Rodiče nám, učitelům, kromě výše ucelené zpětné vazby nesmírně pomáhají hlavně s technickými záležitostmi, se zřízením a provozem komunikačních aplikací. Dále velmi optimisticky komunikují ohledně práce s dětmi doma, to je nejradostnější zpětná vazba vůbec.

Jana:

Vedení spolku je v každodenním kontaktu s Mirkou Kellovskou, vedoucí programu. S ředitelem školy jsme v kontaktu také. Společně se domlouváme na podobě a realizaci naplánovaných příměstských táborů a čerstvě také na podmínkách zpřístupnění školní zahrady rodičům s dětmi. Hledáme způsob, jak se bezpečně míjet na školní zahradě, která potřebuje naši péči a kterou mohou využít pro svůj oddech rodiče s dětmi, kteří bydlí v bytě a rádi by se s dětmi věnovali hrám a tvoření na školní přírodní zahradě.

Můžete prosím specifikovat, s jakými dotazy či problémy se mají rodiče obracet na rodičovský spolek či na školskou radu, co mohou směřovat na učitele a co na vedení školy?

Mirka:

Na učitele směřují dotazy týkající se  postupu dětí v učení se, zpočátku to byly hlavně strachy, nejistota, zda dělají dost. Časté dotazy směřovaly na technické propojení se v rámci třídy nebo mezi dětmi. Vše se ale týká pouze malých dětí v 1. trojročí, u větších už nebyly komplikace téměř žádné a dotazy byly hlavně od dětí.

Jana:

I za běžného školního provozu si myslím, že je dobré komunikovat hlavně s učitelem mého dítěte. Je v pořádku dát učiteli zpětnou vazbu, jak zvládáme domácí výuku, zda je práce hodně, nebo málo, nebo dítě vůbec nezajímá a rádi bychom pracovali jinak, případně požádat učitele o radu, jak při domácím učení postupovat.

Pokud mám pocit, že naše komunikace nefunguje, není dostatečná, je dobré se obrátit na vedoucího programu, zástupce ředitele pro daný stupeň základní školy případně ředitele školy. Pokud komunikace mezi rodičem a vedením školy selže, je vhodné se obrátit na Školskou radu, kontakty na její členy by měly být zveřejněny na webu školy.

V této době jsou aktuální zápisy do škol, jejich podobu v konkrétní škole je dobré komunikovat s vedením školy.

Rodičovský spolek může výborně pomoci v propojení rodičů, jejich vzájemné komunikaci, společné komunikaci se školou. V obráceném směru může spolek rodičů pomoci vedení školy s oslovením rodičů.

Velmi vám oběma děkuji za rozhovor a za inspiraci pro další rodičovské spolky, samotné rodiče i učitele.

Chvála soutěživosti, aneb neurotikem v 10 letech

Nádherné květnové ráno, nebe bez mráčku, zatím příjemný chládek. Do parku přichází asi pětadvacet čtvrťáků, pro které jsme připravili expedici o pěti stanovištích. Jakmile se děti rozdělí do skupinek, dostanou mapku s vyznačenými orientačními body a vydají se plnit jednotlivé úkoly. Expedice je postavena jako soutěž, kdy všichni účastníci dostanou nějakou
drobnost a tým s nejvyšším počtem bodů bude odměněn např. svačinovými boxy, nebo kšiltovkami. Na základě této zkušenosti se s kolegy později dohodneme, že další programy pro školy pojmeme striktně nesoutěžně. Ale nepředbíhejme…

Děti se mají rozdělit do skupin po pěti, ale po krátkém hemžení je zřejmé, že něco neklape. Plačící holčička říká, že byli domluvení jinak a děcka to nedodržela. Kolegyně už odchází na své stanoviště a já čekám na finální domluvu, abych s sebou mohla vzít tři skupinky. Pořád tu ale máme tři děti a opodál dvojici, která tvrdí, že je ti tři mezi sebe nechtějí. Mezi těmi třemi stojí ona plačící dívka, která opakuje, že měli být rozdělení jinak. „Děcka, rozdělení je na vás. Já do toho zasahovat nechci, ale ráda bych vás odvedla na první stanoviště.“ „Tak jo, my jdem.“ Hlouček se pomalu sune do kopce a slyším, jak jeden kluk (třeba Lukáš) říká, že ho ten Petr (jméno bylo změněno) pěkně sere, protože všem říká, že jeho tým vyhraje a oni prohrají. „Mně to taky vadí.“ „On jenom chce, abysme si nevěřili, nic si z toho nedělej.“ „Taky vás ten Petr tak štve?“ „Mě teda jo!“ Dorazili jsme na místo a skupinky se rozutečou k jednotlivým stanovištím. Klukům, kteří cestou řešili Petra, představím první úkol, dám jim papír a fixy a chvíli si povídáme, jak by svou práci chtěli pojmout. Odběhnu k jiné skupince a za chvíli vidím, že Lukáš sedí na lavičce, má hlavu v dlaních a pláče. Než stihnu zareagovat, jeho spolužák zachytí můj pohled a říká: „on pláče kvůli tomu Petrovi.“ Lukáš už vyloženě vzlyká. „Mohla byste mu prosím říct, že všichni na konci dostanou nějakou odměnu? Že to není jenom pro vítěze?“ Zůstávám jako opařená, pár vteřin přemýšlím, jak na to, a klukům říkám, že skutečně máme drobnost pro každého a že tady přece nejde o to, kdo vyhraje a dostane cenu (fakt malou), ale o to, aby si dopoledne v parku užili, něco zajímavého si vyzkoušeli, pobavili se u toho a třeba se i něco naučili. Kluci úkol dokončí, dostanou u mě plný počet bodů, protože se jim to vážně povedlo a skvěle spolupracovali, a utíkají dál. Přibíhají další skupinky, a jak se potkávají, řeší jedinou věc. „Kolik máte bodů? A kolik stanovišť máte hotových?“ „Cože, teprve? My už jsme byli i dole!“ „No a co, my jsme dostali plusko!“ V momentě, kdy pracují na jednotlivých úkolech, se opakovaně ptají, kolik za to dostanou bodů. Vrací se ke mně i Lukášův tým a zase řeší, že Petr a spol. se pořád jenom chlubí, všechny shazují, jejich tým se jmenuje mistři a myslí si, že obhájí titul (v tu chvíli se dozvídám, že tato třída už se kdysi účastnila jiného námi připraveného programu). I u dalšího úkolu řeší body a teprve pak se zajímají o aktivitu samotnou. Další skupinky, které se potkávají, na sebe spíš štěkají, než mluví. Po hodině a půl se s kolegyněmi shodujeme, že našimi stanovišti prošli všichni, balíme věci a scházíme dolů, na místo původního srazu a na místo, kde vyhlásíme výsledky a s dětmi se rozloučíme.

Slovo si bere kolegyně, dětem děkuje a říká, že se všichni hrozně snažili. Bodové rozdíly jsou minimální, mezi prvním a druhým místem je to pouhého půl bodu. Dodává, že tak soutěživou třídu jsme tu ještě neměli. „To je dobře“, odpovídá paní učitelka. Lukášův tým skončil na třetím místě, vítězí tým vedený Petrem. Byli prostě dobří, pět dospělých rozesetých po celém parku jim dalo nezávisle na sobě nejvyšší počet bodů. Kluci skáčou a provolávají „mistři!“, další dvě skupinky zůstávají sklesle stát a Lukáš má opět slzy v očích. Je mi toho kluka hrozně líto. Vedle něj stojí asistentka, která jemu i jeho spoluhráčům říká, že všichni byli hrozně šikovní, že se snažili a ty bodové rozdíly byly malé. Já směrem k ní pronesu, že skupinky mezi sebou opravdu soupeřily, že je víc než jednotlivé úkoly zajímaly body a že jsem u tohoto programu ještě neviděla, aby desetileté děti, které si přišly hrát do parku, zažívaly takový stres. Lukáš se ke mně otočí a říká: „on mě ale šikanuje, pořád se jenom vytahuje, i ve třídě, a sprostě mi nadává“. Je mi jasné, že vztahy ve třídě jsou vyloženě špatné, a hrozně mě to mrzí, ale my, kdo jsme zajišťovali program, to na místě nevyřešíme. Třída odchází a my s kolegy konečně máme prostor bavit se mezi sebou. Shodujeme se, že tak soutěživou třídu jsme skutečně ještě neviděli, ale že v tomto případě nešlo o snahu zvládnout vše co nejlíp a užít si to, ale o strach, že nevyhraju (a že vyhraje ten, koho nesnáším). Dozvídám se, že mistři měli svůj bojový pokřik, v němž zaznívala slova jako „náboje“, „do boje“, „koule ze železa“, apod. Když paní učitelka tento pokřik slyšela, nadšeně přiběhla a klukům řekla, že to bylo naprosto úžasné a že to musí zopakovat, aby je mohla natočit. V tu chvíli se mi dělají mžitky před očima. V kanceláři najedu na web školy a vidím, jak se na stránce třídy vyjímá „Naše třída se bude snažit o co nejlepší výsledky.“ Jaká atmosféra v té třídě panuje, když hru v parku provází strach a pláč?

K čemu samé jedničky?

Provokativní otázka, na kterou by každý z nás odpověděl trochu jinak. Umím si představit reakci typu „k ničemu“, ale také „co je to za otázku? Samé jedničky jsou pro dítě jasnou odměnou na to, že celý rok tvrdě pracovalo“, nebo „k tomu, abych na konci školního roku dostala kopeček zmrzliny zdarma a mohla hezké vysvědčení ukázat babičce“.

Autorem stejnojmenné publikace je Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio, z čehož je zřejmé, že samé jedničky nebudou stát na piedestalu. Kniha je souborem příspěvků, jež autor publikoval mj. v blozích na Aktuálně.cz od roku 2009 do roku 2018. Jeden z textů, „K čemu jsou samé jedničky“, začíná citací:

Měl-li někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Šteffl tuto myšlenku rozvádí a říká, že každý, kdo o samé jedničky usiloval, se opravdu musel přizpůsobit systému a dělat, co mu někdo řekne, aniž by v samotné činnosti viděl smysl. Část rodičů to vnímá jako trénink na budoucí zaměstnání, další ale po samých jedničkách neprahnou a ptají se spíš na smysl toho, co a jak se děti učí.

Podobně Šteffl ve své knize nabourává tradiční představy o škole a její roli v současném světě. Ptá se např., nakolik se na předávání znalostí a dovedností podílí škola a nakolik jsou to třeba média či mimoškolní aktivity dětí. Dotýká se témat, jež jsou ve vzdělávací debatě aktuální, a stojí v podstatě vždy mimo mainstream. Do dlouhotrvající debaty o povinné maturitě z matematiky a její výuce se např. zapojuje prostřednictvím analogie se špenátem: „Kdybych chtěl jako dodavatel špenátu zvýšit jeho spotřebu, nabízejí se dvě cesty. První: ve školních jídelnách vařit špenát co nejčastěji, dbát na to, aby se dojídalo, a třeba i hodnotit školy a děti podle množství zkonzumovaného špenátu. Druhá: zavést ve školách jiné recepty a vařit špenát tak, aby dětem chutnal.“ Šteffl se vrací k mezinárodnímu šetření TIMSS z roku 1995, kdy naši osmáci skončili v matematice druzí mezi Evropany. Ze všech testovaných měli ale Češi matematiku nejméně rádi, což se podle autora jednoznačně podepsalo na propadu výsledků v mezinárodních šetřeních.

Je potřeba, aby škola děti bavila? Ptá se autor a provokativně odpovídá, že ano i ne. Nemusí být lunaparkem, ale musí být pro děti zajímavá a smysluplná. Apeluje na rodiče, aby se zajímali o vzdělávání svých dětí, brojí proti přebujelému RVP a na výsledcích mezinárodních šetření PISA ukazuje, jak tristní je úroveň některých gramotností u našich patnáctiletých žáků ve srovnání s vrstevníky z Finska či Singapuru. „Pokud jsou na seznamu věci zbytečné a nepodstatné, zbývá učiteli méně času, aby u těch základních, důležitých a podstatných dosáhl skutečného ovládnutí a pochopení. Co je ale nejhorší: pokud je na sezamu příliš noho věcí, které jsou už na první pohled zbytečné a nepodstatné, mnohé děti si to vyloží tak, že zbytečné a nepodstatné je celé školní vzdělávání.“ Na rozdílu mezi Přemyslovci a Pokémony, či sudoku a rovnicemi ilustruje čtyři dimenze motivace k učení a ukazuje, proč děti nemají problém s ovládnutím Pokémonů a sudoku, ale potýkají se s Přemyslovci a rovnicemi.

Ve svých novějších příspěvcích se Šteffl zaměřuje na východiska, jež nazývá Potěmkinovými vesnicemi: „víme, co učit a proč“, „víme, jak učit“ a „děti umí, co mají umět“. Tyto zažité představy nabourává a na konkrétních příkladech a datech z výzkumů ukazuje, jak snadno jsou napadnutelné. S Potěmkinovými vesnicemi souvisejí bobři, v tomto případě věci, které si se školou spojujeme a pokládáme je za samozřejmé. Přitom se mohou stát spíš překážkou v učení. Takovým bobrem, se kterým se těžkou loučíme, je třeba frontální výuka. Dalším příkladem mohou být odměny a tresty, tedy nástroje vnější motivace, bez nichž by se děti prý neučily; věkově homogenní třídy, nebo výuka rozdělená do jednotlivých předmětů. Všichni si takovou školu pamatujeme a řada z nás si ji jinak představit neumí. Šteffl naše představy znovu provokativně nabourává a ukazuje, že škola může fungovat i bez těchto zažitých vzorců. Tím si vlastně připravil půdu pro závěrečné příspěvky, v nichž otevřeně hovoří o soukromých školách (včetně ScioŠkol), apeluje na různorodost vzdělávací nabídky, aby si rodiče pro své děti mohli vybrat školu, jaká jim bude vyhovovat, a říká, že „změna je trvalý stav“, což je vlastně jediná věc, kterou s jistotou víme o budoucnosti. V článku „Vzdělávání 4N“, jehož název může evokovat průmysl 4.0, ona N definuje jako nezájem, nudu, nechuť a neradi chodí do školy. To je obrázek, který se nám vynořuje při pohledu na výsledky českých žáků v mezinárodních šetřeních TIMSS a PISA.

Pokud tíhnete k alternativnímu vzdělávání, máte dítě v soukromé škole, nebo se vám v hlavě čím dál častěji vynořují otázky, zda je skutečně nutné známkovat a učit všechny děti ve stejnou dobu o láčkovcích, pak se vám kniha „K čemu samé jedničky“ bude číst velmi lehce. Pokud jste zastánci tradičního pohledu na vzdělávání a chcete, aby škola vypadala zhruba tak, jak si ji sami pamatujete, pak vás Ondřej Šteffl může svými příspěvky doslova iritovat. Každopádně jde o inspirativní čtení, které vybízí k zamyšlení.

Scroll to top