Bez nich bychom to nedali

Jak rodiče ZŠ Archa pomohli zvládnout krizi a proč provozují vlastní mikrobus

Je říjen, na zahradě komunitní školy Archa se kouří z dýňové polévky, hloučky dětí pobíhají mezi jabloněmi a rodiče a učitelé je pomalu svolávají do kruhu. Pak začne tucet menších i větších hudebníků hrát na bubínky, kytary a housle melodii „Chvílím tě, země má“ a za chvíli se už útulnou zahradou nese společný zpěv asi šedesáti hlasů.

Slavnost Díkůvzdání svolala na zahradu v Petroupimi u Benešova koncem října škola. Děkovala především za společné roční dílo na zahradě, na které přibyla díky práci pedagogů, rodičů a dětí suchá zídka z kamenů, která zpevnila svah, a herní prostor s houpačkou, obnovy se dočkala i skalka. Státní dotace umožnila také nákup kádí na dešťovou vodu, lavic a stolků nebo lisu na ovocné šťávy. „A tu společnou práci je třeba oslavit,“ usmívá se mezi jabloněmi ředitelka školy Jitka Hřebecká. 

Právě schopnost oceňovat jeden druhého i sám sebe je jednou z mnoha hodnot, o které komunita MŠ a ZŠ Archa pečuje. A která jako jedna z mnoha věcí pomáhá propojovat zdejší učitele a rodiče.

Rodičovský mikrobus

Archa je mateřská a základní škola zřízená pražskou diecézí husitské církve. Před dvaceti osmi lety vznikla jako jedna z prvních komunitních škol v Česku, tehdejší rodiče ji vybudovali primárně pro vlastní děti. Dnes ji navštěvuje asi sto deset žáků.

Naprostá většina maminek a tatínků jsou členy zdejšího rodičovského sdružení. Hlavním tahákem pro členství je skutečnost, že právě spolek provozuje školní mikrobus. Přímo v Petroupimi totiž krom dvou dětí nikdo z žáků nebydlí a většinu vozí rodiče z okolí, od Benešova po Čerčany. Mikrobus se tedy ukázal jako prima pomoc a sdružení si ho zpočátku pronajímalo od místního dopravce. „Pak už dveře držely zavřené jen za pomoci „gumicuku“ a bylo to o život,“ směje se při vzpomínce Hřebecká. První stroj tedy skončil na vrakovišti a sdružení koupilo nový na leasing. Nejprve děti vozil místní farář, časem začalo sdružení zaměstnávat řidiče. „Rodiče platí všechny náklady, mikrobus vlastní a domlouvají si sami svozy,“ popisuje ředitelka. Autobus jezdí dvě trasy ráno a dvě odpoledne a přes den třídy vozí do knihovny či na plavání. 

Krom toho sdružení pořádá společné víkendové akce, na které vyrážejí rodiče v hojném počtu spolu s pedagogy. „Na akcích ve škole je vlastně málo času si pořádně popovídat. Na víkendových výjezdech se do noci hraje na kytaru, vyrazíme spolu na výlet. Tak se poznáme zas o chlup líp,“ komentuje to člen sdružení Václav Beran s tím, že momentálně mají rozjetý i projekt na sázení stromů, plánují druhý ročník orientačního běhu a organizují se v dárcovství krve. 

Krize

Ne vždy je spolupráce školy a rodičů lehká. Během covidu se potýkala s problémy většina škol. V Arše se krom logistických a dalších přidaly i obtíže finanční a škola se ocitla na hranici existence. Hřebecká tedy rodičům přiznala, že pokud škola nezvýší školné, hrozí jí zavření. Mnozí reagovali nelibě, někteří rodiče ale nabídli pomoc. Například programátor Jiří Richter. „Tak velký skok ve školném jsem si nepřál,“ vzpomíná, proč škole začal pomáhat s webem a fundraisingem. Hledat řešení chtěla pomoci i lektorka kurzů šití Petra Macháčková, která má na škole čtyři děti a několik krizí tu už zažila. „Stát občas sebere nějaké příjmy, to pak tak malou školu snadno rozkolísá,“ popisuje. Chtěla tedy hlavně předejít tomu, aby se ty krize opakovaly. Přála si zapracovat na tom, aby bylo zvyšování školného předvídatelné, aby nebyli s ostatními rodiči ve stresu, kdy se jak zvýší. „A hrozně moc jsem nechtěla, abychom se rozdělili na nějaké tábory, které půjdou proti sobě,“ dodává. 

Postupně se před dvěma roky dalo dohromady asi pět nejaktivnějších rodičů, kteří se s vedením školy začali scházet. Společně hledají cesty, jak z krize ven. Rodiče pomohli škole například s fundraisingem a během prvního roku nashromáždili milion korun na první záchranu. Prošli dokonce i ročním kurzem v Českém centru fundraisingu a nyní hledají, jak v Arše systém nastavit udržitelně. Mimo jiné spustili na webu školy e-shop (https://www.skolaarcha.org/potrebujeme/), kde škola zveřejňuje, jaké pomůcky potřebuje nakoupit. Kdokoliv je může snadno odkazem přímo na webu školy nakoupit. Společně shání donory, tvoří propagační materiály a vymýšlejí fundraisingové akce. Školné aktuálně činí 3 850 Kč ve školce, na 3 300 Kč na 1. stupni a 2 800 Kč na druhém. 

Pět stupňů zapojení rodičů

V rámci transformace škola oslovila i externího facilitátora. Nikola Křístek, který se zaměřuje mj. na školské rady, je seznámil i s pětistupňovým modelem participace. Na první stupni škola rodičům jen sděluje kompletní informace. Na druhém se jich k tomu doptává na názory, postoje, pocity. Na třetím se škola rodiči nechá podle svého uvážení ovlivnit. Na čtvrtém už skládá nová opatření společně s rodiči. A ve vrcholné, páté formě, mají rodiče podíl na rozhodování. Na pátém stupni je podle Hřebecké například litomyšlská škola Školamyšl, kde rodiče založili školu a zaměstnávají i ředitelku. „De facto jsou její nadřízení, to už by bylo pro mě třeba moc,“ uvažuje nahlas Hřebecká. 

Podle ředitelky je Archa převážně na stupni čtyři. „Ne v pedagogických věcech, protože my máme pedagogickou vizi jako sbor intenzivně vydiskutovanou a opravdu si za ní chceme jít,“ popisuje s tím, že i pedagogické věci ale mohou rodiče připomínkovat. „Bereme ty připomínky vážně.  Ale nemůžeme poslechnout každého rodiče s dobrým nápadem,“ dodává. Potřeby obou stran intenzivně diskutují například i na rodičovských kavárnách.

Společně hledali krom výše školného například ideální otevírací dobu družiny. Rodiče pomáhají také s public relations  a s přípravami na stavbu nové budovy. Matky a otcové vedení také navrhli, zda nechce sbor zkusit procházet supervizí a dokonce sehnali i supervizorku a peníze na ni. „Starají se o naše duševní zdraví, ceníme si toho,“ říká Hřebecká. Pomáhají i s dalšími „drobnostmi“, vloni chtěly třeba jet děti z 2. stupně do Anglie, ale několik z nich si to nemohlo dovolit. Rodiče tedy chodili do hodin pomoci jim nastavit fundraisingový program a děti pak peníze pro své spolužáky vybraly. Jindy pedagogy překvapí dárečky, třeba kávovarem. 

Poradní rodičovská skupina

Rodičovská agenda je v Arše opravdu široká a s aktuálními volbami do školské rady se zdejší komunita poohlíží po tom, jak ji zpřehlednit. Školská rada tu má tři členy, z toho jednoho za rodiče. „Tohle všechno je ale na jednoho člověka příliš velká agenda,“ komentuje to Hřebecká. Domlouvají se tedy s rodiči, že mohl mít jejich zástupce v školské radě k ruce tým poradců z řad maminek a tatínků, kteří by koordinovali jednotlivé oblasti jako stavba školy nebo fundraising. A ostatní by i je volili. 

Na schůzce s facilitátorem Křístkem si Hřebecká také uvědomila, že potřebují zapracovat na jasnějším nastavení nejen práv, ale i odpovědností. „Když někoho vpustíme do toho, aby nám do nějakých věcí mluvil, musíme si jasně vykomunikovat i jakou odpovědnost od něj v tom konkrétně čekáme,“ říká ředitelka.

Pomáhali snad všichni

Na zahradě v Petroupimi se pomalu začíná stmívat, děti si balí hudební nástroje a pomalu opouští skluzavky a dřevěné prolézačky a vyzobávají poslední kousky koláčů, které rodiče přinesli. Věci si balí i jeden z tatínků, Marián. Školou prošly jeho tři děti, teď ji navštěvuje už jen nejmladší. Aktivní byl prý hlavně, když byly děti ve školce a 1. a 2. třídě. „Když děti vyzvedáváte, často nechtějí domů, líbí se jim tu. A protože to učitele neobtěžuje, mnohdy zůstanete hodinu, dvě ležet na podlaze a povídáte si s ostatními rodiči, kteří to mají podobně,“ popisuje svoji zkušenost. „Přirozeně se tak poznáte. Pak vám není blbé, když zrovna nestíháte třeba vyzvednout děti ze školy, někoho z ostatních poprosit o pomoc,“ říká. Jako mikrobiolog se podílel i na výuce – přinesl do školy mikroskopy a společně s dětmi zkoumal bakterie. Rodiče-lesníci je prý berou zas do lesní školky, pomáhá takto hodně rodičů.

V kopci, pod kterým probíhá podzimní slavnost Díkuvzdání, leží také robustní stavba z velkých kamenů, překlenutá dřevěným mostkem. “Bunkr“, jak jí místní říkají, pomáhal stavět i Marián. „Trvalo to opravdu dlouho,“ směje se. „Odkorňovat klády pomáhali snad všichni. Učitelé, děti i rodiče.“