Blog

Edupříběhy, recenze, tipy

K čemu samé jedničky?

Provokativní otázka, na kterou by každý z nás odpověděl trochu jinak. Umím si představit reakci typu „k ničemu“, ale také „co je to za otázku? Samé jedničky jsou pro dítě jasnou odměnou na to, že celý rok tvrdě pracovalo“, nebo „k tomu, abych na konci školního roku dostala kopeček zmrzliny zdarma a mohla hezké vysvědčení ukázat babičce“.

Autorem stejnojmenné publikace je Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio, z čehož je zřejmé, že samé jedničky nebudou stát na piedestalu. Kniha je souborem příspěvků, jež autor publikoval mj. v blozích na Aktuálně.cz od roku 2009 do roku 2018. Jeden z textů, „K čemu jsou samé jedničky“, začíná citací:

Měl-li někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Šteffl tuto myšlenku rozvádí a říká, že každý, kdo o samé jedničky usiloval, se opravdu musel přizpůsobit systému a dělat, co mu někdo řekne, aniž by v samotné činnosti viděl smysl. Část rodičů to vnímá jako trénink na budoucí zaměstnání, další ale po samých jedničkách neprahnou a ptají se spíš na smysl toho, co a jak se děti učí.

Podobně Šteffl ve své knize nabourává tradiční představy o škole a její roli v současném světě. Ptá se např., nakolik se na předávání znalostí a dovedností podílí škola a nakolik jsou to třeba média či mimoškolní aktivity dětí. Dotýká se témat, jež jsou ve vzdělávací debatě aktuální, a stojí v podstatě vždy mimo mainstream. Do dlouhotrvající debaty o povinné maturitě z matematiky a její výuce se např. zapojuje prostřednictvím analogie se špenátem: „Kdybych chtěl jako dodavatel špenátu zvýšit jeho spotřebu, nabízejí se dvě cesty. První: ve školních jídelnách vařit špenát co nejčastěji, dbát na to, aby se dojídalo, a třeba i hodnotit školy a děti podle množství zkonzumovaného špenátu. Druhá: zavést ve školách jiné recepty a vařit špenát tak, aby dětem chutnal.“ Šteffl se vrací k mezinárodnímu šetření TIMSS z roku 1995, kdy naši osmáci skončili v matematice druzí mezi Evropany. Ze všech testovaných měli ale Češi matematiku nejméně rádi, což se podle autora jednoznačně podepsalo na propadu výsledků v mezinárodních šetřeních.

Je potřeba, aby škola děti bavila? Ptá se autor a provokativně odpovídá, že ano i ne. Nemusí být lunaparkem, ale musí být pro děti zajímavá a smysluplná. Apeluje na rodiče, aby se zajímali o vzdělávání svých dětí, brojí proti přebujelému RVP a na výsledcích mezinárodních šetření PISA ukazuje, jak tristní je úroveň některých gramotností u našich patnáctiletých žáků ve srovnání s vrstevníky z Finska či Singapuru. „Pokud jsou na seznamu věci zbytečné a nepodstatné, zbývá učiteli méně času, aby u těch základních, důležitých a podstatných dosáhl skutečného ovládnutí a pochopení. Co je ale nejhorší: pokud je na sezamu příliš noho věcí, které jsou už na první pohled zbytečné a nepodstatné, mnohé děti si to vyloží tak, že zbytečné a nepodstatné je celé školní vzdělávání.“ Na rozdílu mezi Přemyslovci a Pokémony, či sudoku a rovnicemi ilustruje čtyři dimenze motivace k učení a ukazuje, proč děti nemají problém s ovládnutím Pokémonů a sudoku, ale potýkají se s Přemyslovci a rovnicemi.

Ve svých novějších příspěvcích se Šteffl zaměřuje na východiska, jež nazývá Potěmkinovými vesnicemi: „víme, co učit a proč“, „víme, jak učit“ a „děti umí, co mají umět“. Tyto zažité představy nabourává a na konkrétních příkladech a datech z výzkumů ukazuje, jak snadno jsou napadnutelné. S Potěmkinovými vesnicemi souvisejí bobři, v tomto případě věci, které si se školou spojujeme a pokládáme je za samozřejmé. Přitom se mohou stát spíš překážkou v učení. Takovým bobrem, se kterým se těžkou loučíme, je třeba frontální výuka. Dalším příkladem mohou být odměny a tresty, tedy nástroje vnější motivace, bez nichž by se děti prý neučily; věkově homogenní třídy, nebo výuka rozdělená do jednotlivých předmětů. Všichni si takovou školu pamatujeme a řada z nás si ji jinak představit neumí. Šteffl naše představy znovu provokativně nabourává a ukazuje, že škola může fungovat i bez těchto zažitých vzorců. Tím si vlastně připravil půdu pro závěrečné příspěvky, v nichž otevřeně hovoří o soukromých školách (včetně ScioŠkol), apeluje na různorodost vzdělávací nabídky, aby si rodiče pro své děti mohli vybrat školu, jaká jim bude vyhovovat, a říká, že „změna je trvalý stav“, což je vlastně jediná věc, kterou s jistotou víme o budoucnosti. V článku „Vzdělávání 4N“, jehož název může evokovat průmysl 4.0, ona N definuje jako nezájem, nudu, nechuť a neradi chodí do školy. To je obrázek, který se nám vynořuje při pohledu na výsledky českých žáků v mezinárodních šetřeních TIMSS a PISA.

Pokud tíhnete k alternativnímu vzdělávání, máte dítě v soukromé škole, nebo se vám v hlavě čím dál častěji vynořují otázky, zda je skutečně nutné známkovat a učit všechny děti ve stejnou dobu o láčkovcích, pak se vám kniha „K čemu samé jedničky“ bude číst velmi lehce. Pokud jste zastánci tradičního pohledu na vzdělávání a chcete, aby škola vypadala zhruba tak, jak si ji sami pamatujete, pak vás Ondřej Šteffl může svými příspěvky doslova iritovat. Každopádně jde o inspirativní čtení, které vybízí k zamyšlení.

Scroll to top