Nádherné květnové ráno, nebe bez mráčku, zatím příjemný chládek. Do parku přichází asi pětadvacet čtvrťáků, pro které jsme připravili expedici o pěti stanovištích. Jakmile se děti rozdělí do skupinek, dostanou mapku s vyznačenými orientačními body a vydají se plnit jednotlivé úkoly. Expedice je postavena jako soutěž, kdy všichni účastníci dostanou nějakou
drobnost a tým s nejvyšším počtem bodů bude odměněn např. svačinovými boxy, nebo kšiltovkami. Na základě této zkušenosti se s kolegy později dohodneme, že další programy pro školy pojmeme striktně nesoutěžně. Ale nepředbíhejme…

Děti se mají rozdělit do skupin po pěti, ale po krátkém hemžení je zřejmé, že něco neklape. Plačící holčička říká, že byli domluvení jinak a děcka to nedodržela. Kolegyně už odchází na své stanoviště a já čekám na finální domluvu, abych s sebou mohla vzít tři skupinky. Pořád tu ale máme tři děti a opodál dvojici, která tvrdí, že je ti tři mezi sebe nechtějí. Mezi těmi třemi stojí ona plačící dívka, která opakuje, že měli být rozdělení jinak. „Děcka, rozdělení je na vás. Já do toho zasahovat nechci, ale ráda bych vás odvedla na první stanoviště.“ „Tak jo, my jdem.“ Hlouček se pomalu sune do kopce a slyším, jak jeden kluk (třeba Lukáš) říká, že ho ten Petr (jméno bylo změněno) pěkně sere, protože všem říká, že jeho tým vyhraje a oni prohrají. „Mně to taky vadí.“ „On jenom chce, abysme si nevěřili, nic si z toho nedělej.“ „Taky vás ten Petr tak štve?“ „Mě teda jo!“ Dorazili jsme na místo a skupinky se rozutečou k jednotlivým stanovištím. Klukům, kteří cestou řešili Petra, představím první úkol, dám jim papír a fixy a chvíli si povídáme, jak by svou práci chtěli pojmout. Odběhnu k jiné skupince a za chvíli vidím, že Lukáš sedí na lavičce, má hlavu v dlaních a pláče. Než stihnu zareagovat, jeho spolužák zachytí můj pohled a říká: „on pláče kvůli tomu Petrovi.“ Lukáš už vyloženě vzlyká. „Mohla byste mu prosím říct, že všichni na konci dostanou nějakou odměnu? Že to není jenom pro vítěze?“ Zůstávám jako opařená, pár vteřin přemýšlím, jak na to, a klukům říkám, že skutečně máme drobnost pro každého a že tady přece nejde o to, kdo vyhraje a dostane cenu (fakt malou), ale o to, aby si dopoledne v parku užili, něco zajímavého si vyzkoušeli, pobavili se u toho a třeba se i něco naučili. Kluci úkol dokončí, dostanou u mě plný počet bodů, protože se jim to vážně povedlo a skvěle spolupracovali, a utíkají dál. Přibíhají další skupinky, a jak se potkávají, řeší jedinou věc. „Kolik máte bodů? A kolik stanovišť máte hotových?“ „Cože, teprve? My už jsme byli i dole!“ „No a co, my jsme dostali plusko!“ V momentě, kdy pracují na jednotlivých úkolech, se opakovaně ptají, kolik za to dostanou bodů. Vrací se ke mně i Lukášův tým a zase řeší, že Petr a spol. se pořád jenom chlubí, všechny shazují, jejich tým se jmenuje mistři a myslí si, že obhájí titul (v tu chvíli se dozvídám, že tato třída už se kdysi účastnila jiného námi připraveného programu). I u dalšího úkolu řeší body a teprve pak se zajímají o aktivitu samotnou. Další skupinky, které se potkávají, na sebe spíš štěkají, než mluví. Po hodině a půl se s kolegyněmi shodujeme, že našimi stanovišti prošli všichni, balíme věci a scházíme dolů, na místo původního srazu a na místo, kde vyhlásíme výsledky a s dětmi se rozloučíme.

Slovo si bere kolegyně, dětem děkuje a říká, že se všichni hrozně snažili. Bodové rozdíly jsou minimální, mezi prvním a druhým místem je to pouhého půl bodu. Dodává, že tak soutěživou třídu jsme tu ještě neměli. „To je dobře“, odpovídá paní učitelka. Lukášův tým skončil na třetím místě, vítězí tým vedený Petrem. Byli prostě dobří, pět dospělých rozesetých po celém parku jim dalo nezávisle na sobě nejvyšší počet bodů. Kluci skáčou a provolávají „mistři!“, další dvě skupinky zůstávají sklesle stát a Lukáš má opět slzy v očích. Je mi toho kluka hrozně líto. Vedle něj stojí asistentka, která jemu i jeho spoluhráčům říká, že všichni byli hrozně šikovní, že se snažili a ty bodové rozdíly byly malé. Já směrem k ní pronesu, že skupinky mezi sebou opravdu soupeřily, že je víc než jednotlivé úkoly zajímaly body a že jsem u tohoto programu ještě neviděla, aby desetileté děti, které si přišly hrát do parku, zažívaly takový stres. Lukáš se ke mně otočí a říká: „on mě ale šikanuje, pořád se jenom vytahuje, i ve třídě, a sprostě mi nadává“. Je mi jasné, že vztahy ve třídě jsou vyloženě špatné, a hrozně mě to mrzí, ale my, kdo jsme zajišťovali program, to na místě nevyřešíme. Třída odchází a my s kolegy konečně máme prostor bavit se mezi sebou. Shodujeme se, že tak soutěživou třídu jsme skutečně ještě neviděli, ale že v tomto případě nešlo o snahu zvládnout vše co nejlíp a užít si to, ale o strach, že nevyhraju (a že vyhraje ten, koho nesnáším). Dozvídám se, že mistři měli svůj bojový pokřik, v němž zaznívala slova jako „náboje“, „do boje“, „koule ze železa“, apod. Když paní učitelka tento pokřik slyšela, nadšeně přiběhla a klukům řekla, že to bylo naprosto úžasné a že to musí zopakovat, aby je mohla natočit. V tu chvíli se mi dělají mžitky před očima. V kanceláři najedu na web školy a vidím, jak se na stránce třídy vyjímá „Naše třída se bude snažit o co nejlepší výsledky.“ Jaká atmosféra v té třídě panuje, když hru v parku provází strach a pláč?