Zkuste si představit nějakou nenáročnou práci. Osm hodin kompletujete jednoduchý výrobek, jeden za druhým, den za dnem. Ještě že máte to štěstí, že se výsledný produkt vždy po pár dnech mění, ale i tak to není žádná extra zábava. Na konci směny už toho máte plné zuby, ALE místo odpočinku musíte doma další dvě až tři hodiny kompletovat další výrobky, abyste se hezky procvičil a šlo vám to další den rychleji. Ne dobrovolně, ale povinně. A ne abyste si to zkoušel třeba v restauraci. Pro jistotu si musíte nechat vystavit potvrzení od manželky…

Řeknu Vám, představa teda nic moc. Ještě, že mě chrání zákony. Týdenní pracovní doba je 40 hodin, je limit na práci přesčas, která je navíc částečně omezena dalšími podmínkami, jako je naléhavost či dohoda se zaměstnancem. No a i práce mimo pracoviště (například při pohotovosti) se započítávají do pracovní doby a náleží za ně odměna…

A teď konec snění a přenesme se do kůže našich dětí či vnoučat. Ze zákoníku práce se sice nedávno a nenápadně ztratilo omezení pracovní doby mladistvých (15 až 18 let) na 30 hodin týdně, navíc se tento zákon nevztahuje na školáky a studenty, ale pro potřeby ochrany zdraví by se z něj vycházet dalo. Jako rozumnou a bezpečnou hranici bych považoval přibližně tuto stupnici:

• nad 18 let = 40 až 48 hodin týdně (48 hodin je limit včetně přesčasů)
• 15–18 let = 30 až 40 hodin týdně (30 hodin je dřívější ochrana zákoníkem práce)
• 11–15 let = 25 až 30 hodin týdně
• 6–10 let = 20 až 25 hodin týdně

A jaká je skutečnost? Co se týká doby vyučování, tak by to ještě celkem šlo (beru celkovou dobu vyučování, protože v zaměstnání do ní také spadá doba přesunů mezi pracovišti, příprava pracoviště či nějaké to odskočení na toaletu). Pokud by konec vyučování znamenal pro žáka „padla“, tak by přetěžování nehrozilo, ale jsou tady domácí úkoly. Většinou povinné (osobně neznám školu, kde by byly jen doporučené, ale možná se jen mýlím)…

Každý domácí úkol více či méně zasahuje do času na odpočinek a regeneraci žáka. Ale co, je mladý, má spoustu energie a on to nějak zvládne. Ano, zvládne, ale za jakou cenu? Kolik se naučí odpočinuté a kolik vyčerpané a vystresované dítě? Jaké je přiměřené množství domácích úkolů a sleduje, či dokonce koordinuje někdo množství úkolů za všechny předměty? Požaduje vaše škola také, aby domácí úkol byl podepsaný rodičem, aby si ho žák nenapsal v družině či nedej bože dokonce o přestávce? Uvědomuje si někdo, že domácí úkoly prohlubují rozdíly mezi žáky s dobrým domácím zázemím a žáky (většinou slabšími), jejichž rodiny považují školu za nutné zlo? Dávají se domácí úkoly hromadně bez ohledu na jejich potřebnost u jednotlivých žáků, nebo se stanovují individuálně podle skutečné potřeby každého jedince? Jaký je rozdíl mezi tolik kritizovaným sezením u počítače a sezením u domácích úkolů? Nakolik domácí úkoly přinášejí prohloubení znalostí a kolik jich naopak způsobí odpor k danému předmětu, či dokonce naučí obcházení nastavených pravidel (opisování, falšování podpisů, „ztrácení sešitů“,…)? A určitě by se našlo ještě více otázek, na které by nebyly zrovna lichotivé odpovědi.

Takže milí rodičové a prarodičové, co s tím? Já bych začal alespoň rozpoutáním polemiky. Třeba něco z ní dojde i těm, kteří mají možnost alespoň část z výše uvedených problému napravit, či přinejmenším zmírnit.

Děkuji,

Viktor Švub