Nebudu skrývat, že cílem tohoto článku je připravit živnou půdu pro otázku, jak známkovat či jinak hodnotit některé školní předměty a zejména pak ty, které mají ve svém názvu slovo „výchova“. 

Pro začátek se pokusím popsat, jak osobně (to znamená subjektivně a třeba i špatně) v tomto kontextu, chápu pojmy uvedené v titulku článku.

„Znám“ pro mne znamená, že o probíraném oboru vím spoustu důležitých i nedůležitých věcí, i když jsem třeba na uvedenou činnost úplně levý.

„Umím“ pro mne znamená, že pokud se rozhodnu v dané oblasti realizovat, dojdu k výsledku, který mě potěší a nebudu se za něj stydět, což však nemusí vůbec korespondovat s tím, jak můj výsledek vidí ostatní.

„Miluji“ pro mne znamená, že někdo nebo něco ve mně vzbudilo takový zájem, že předmět výuky začnu sám aktivně vyhledávat, shánět si informace o něm, užívat ho a vyloženě se na něj těšit.

A teď k základní otázce: „Co by mi měl dát první stupeň základní školy do života?“

Vynecháme-li čtení, psaní a počítání, kde nejsou téměř rozpory, zjistíme, že máme tolik názorů, kolik je diskutujících. Každý vám nadiktuje spousty věcí, které by žáci měli umět a znát, jak by měli alespoň zhruba chápat, jak funguje reálný svět kolem nich. Nejde jen o přírodu, ale i o společnost a jejich roli v ní. Rychle se objeví argumentace o tom, zda je potřeba více teorie, či jestli naopak část teorie nahradit praxí, zda požadovat encyklopedické znalosti, či umění informace dohledat a spolehlivě posoudit jejich relevanci. Jsou to důležité otázky, ale na prvním stupni by mělo jít zejména o vyvolání zájmu, či ještě lépe o zasetí lásky k vědění. Nejlepší by bylo toho dosáhnout ve všech předmětech, protože i matematiku či jazyk lze milovat, ale pro začátek by stačilo toho dosáhnout u předmětů tělesná, výtvarná a hudební výchova.

Jsem z generace, kdy se známka z hudební výchovy odvíjela od znalostí textu sovětské hymny či internacionály a v tělocviku se nehodnotilo nadšení či bojovnost, ale výkony v disciplínách, které vás nikdo systematicky neučil a nepomáhal vám v cestě k dosažení „tabulkového“ výkonu. Výtvarnou výchovu ani nehodnotím, protože jako silný dysgrafik (což se tehdy nediagnostikovalo) jsem byl takový „matlal“, že by většího bylo těžké pohledat. Ve svých půl století starých vzpomínkách si ohledně těchto předmětů nesu pocity strachu a zoufalství, protože to často byly jediné trojky na vysvědčení. Je velká škoda, že abych se naučil hudební a výtvarné umění milovat, musel jsem počkat až odezní následky školy. U tělesné výchovy to bylo jednodušší, protože pohyb mi vždy dělal fyzicky dobře a bojovnost v krvi nedokázala ani škola vyhnat. Věřím, že dnes už je to v mnohém lepší, ale o kolik?

Takže tento krátký článek zakončím svým tvrzením, že základní škola by v oblasti „výchov“ měla učit umění a pohyb MILOVAT, MILOVAT a zase MILOVAT, protože ten, kdo si to zamiluje, ten už si cestu ke znalostem a dovednostem najde sám.

A od těch, co došli až sem, očekávám jejich nápady a rady, jak toho cíle dosáhnout. Když to přidám ke svým nápadům, můžeme se někdy příště bavit o možných cestách ke krásnějším světu vzdělávání.

Děkuji.

Viktor Švub