Dis

Jeden den v životě rodiče při distanční výuce

Distanční výuka nerovná se výuka on-line dle rozvrhu. Tvrdí se na stránkách s doporučeními MŠMT. Základní škola, kterou navštěvují naše dvě dcery, to asi nějak musela poplést. Jinak si nedovedu vysvětlit, že vyučuje v 7. ročníku M, Čj, Aj, Nj, F, D v plném rozsahu 45 min. Na předměty Vv, Vko, Z, Př, Pč přijmou žáci zadání připojením se v době dle rozvrhu. Mohou se odpojit, ale zadání vypracují a odevzdají. Z Inf a Tv dostanou zadání, která nemusí vypracovávat hned. V pracovním týdnu stráví starší dcera 4 – 6 hodin denně před monitorem. Kromě výuky on-line při ZŠ se dcera účastní také online hodin při ZUŠ (hudební nástroje, dramatická výchova). Po šesti hodinách u monitoru dcera na hudební nástroj neodehraje prakticky nic. Je unavená. Musím to řešit se školou, píšu paní učitelce. Ta naštěstí souhlasí, že na poslední hodinu dcera nemusí být připojena. Je to ale stále málo. I 4 – 5 hod výuky za sebou by bylo pro dospělého příliš. U mladší dcery v 5. třídě je to velmi podobné, v mírně menším rozsahu. Ale tam je ještě distanční výuka opepřena úkoly z teorie sportu v rámci Tv a nejen jimi. Zaměstnání pro rodinu na celou sobotu.

Naše dvě dcery jsme vzdělávali v individuálním vzdělávání. Starší do 4. třídy, mladší do 2. třídy. Chyběla jim ale společnost dětí a tak jsme se po společné domluvě rozhodli, že nastoupí do blízké ZŠ. Příliš jsme mezi ZŠ nevybírali a zvolili benefit dochozí vzdálenosti z našeho domova. Každé ráno tam 2,5 km pěšky a odpoledne, pokud nemají kroužky v centru, zase zpět.

Vstávám o půl sedmé. Dům je vychladlý. Dcery jsme kvůli on-line výuce rozdělili do dvou místností. V jedné z nich není odpovídající topení. Zatápím v kamnech. Je to už třetí týden s prázdninovou přestávkou. Napadá mě, jak dlouho nám vydrží dřevo, které máme připraveno na zimu, a soudím podle spotřeby, že budeme muset dokoupit další. Nikdo dnes neví, kdy se děti do školy vrátí a když se vrátí, zda se stejná situace nebude opakovat za dva měsíce znovu. Žádné vlny nejsou. Covid je tu s námi stále. Někoho skolí a někdo ho zvládne porazit. Konečně se pokoj trochu ohřál, i když to zatím nestačí. Praskající dřevo ale dojem tepla částečně navozuje. Mladší dcera je se mnou v kuchyni. Topíme elektřinou a dřevem. Pečeme každý den chléb a i to přinese trochu tepla do světnice. Kuchyň je jediná teplá místnost v domě. Zvyšování teploty na termostatu by nám mohlo při vyúčtování zamotat hlavu. Při on-line výuce nemohu v kuchyni ani špitnout, chodím po špičkách. Potřebuji počítač, ale nemůžu si ho vzít.

Dcery začínají v 8 hodin dle rozvrhu. Budili jsme je zpočátku o půl osmé. Mátožně posedaly ke strojům… Nově je budíme v 7 hodin a vyháníme je na vzduch alespoň na 20 min, aby se trochu provětraly. Oněch 2,5 km pěšky jim chybí. Pomáhá to. Přibíhají radostně zvenku a derou se ke snídani.

Nesnažila jsem se záměrně sledovat výuku učitelů, ale postupem času, při sledování stále bledších tváří dcer s postupně vzrůstajícím nezájmem o cokoli jsem se začala blíže zajímat, jak taková výuka dnes vypadá. Předem jsem si uvědomovala, že přenesení výuky domů tak, jak se odehrává ve škole, není dobrý nápad. Na monitoru vidím, že ve třídě stojí nebo sedí paní učitelka. Nejdříve několik minut lamentuje nad dvěma žáky, kteří předchozí den neodevzdali úkol. Dalších 22 dětí poslouchá tuto lamentaci a naříkání nad tím, kdy to strašné období už skončí. Děti to asi příliš nepovzbudí. Někdy si přečtu i vzkazy učitelů dětem. Opět vyzdvihování dětí, které odevzdaly perfektně splněné úkoly. Ze jmen je patrné, o koho jde. Jsou to děti, jejichž rodiče mají čas jim s prací pomoci. Později si uvědomuji, že učitelky hodnotí práci rodičů, aniž by si to uvědomovaly.

Dikce některých učitelek (nejsem v ní žádný přeborník) mi přivozovala nepříjemně svíravé pocity na hrudníku a v oblasti žaludku. Opravdu by to nešlo jinak než výhružkami a nucením? Škola později přistoupila i k on-line testování, které klasifikuje známkami. Cítím se vysíleně a mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém hodně děsivém snu, smotaná v pavučině, která nejde rozplést. Píši téměř zoufalý, ale slušný dopis ředitelce školy. Sjednáváme si schůzku. Ředitelka schůzku ruší pro nemoc v den schůzky a nabízí schůzku se zástupkyní. Ajaj! Tak pěkně jsem se připravila. Nastudovala doporučení ministerstva k redukci učiva, používání kombinace videokonferencí, mailů, samostudia, k respektu k podmínkám rodin, využívání vzdělávacích portálů, programů Českého rozhlasu, k výběru toho nejdůležitějšího z obsahu ŠVP, k nezahlcování žáků nepřiměřenými úkoly (oblíbená činnost některých začínajících nebo mladých učitelů), ke vhodnému využívání mezipředmětových vztahů atp. Doporučení je mnoho a nám, se zkušeností s výukou doma, se líbí. Nic z toho se ale v našem případě neděje. Nikdo se aktivně nezajímá, jaké jsou podmínky rodin. Doporučení, aby vzdělávání bylo takové, aby měl žák chuť se učit zní jako z velmi vzdálené budoucnosti. Stejně tak podpora sebehodnocení žáků.

Ze schůzky jsem odcházela s pocitem, že vlk se nažral, ale koza zůstala celá (takový pocit jsem měla téměř při všech schůzkách na ZŠ). Učitelé opětovně upozorňovali žáky při on-line výuce, že ta je povinná a připojovat se musí. Na schůzce mi bylo řečeno, že tomu tak není. Aha? Opakovaně jsem s dcerami řešila, ať se nepřipojují. Se slovy, to my musíme, utíkali ke strojům. Co systémové změny? Využití tohoto času k oněm potřebným změnám?

Vyrůstá nám před očima naše budoucnost, generace, kterou budeme potřebovat a na které závisí existence nás všech. Necháváme ji ale příliš často vyrůstat pod bičem hrozeb a v soutěži s důrazem na dravost. A co spolupráce, solidarita, empatie, porozumění, sdílení, tvořivost, hra, zodpovědnost, přátelství, upřímnost a odvaha? Těm se na našich školách bohužel povětšinou neučí.

Mnoho opravdu ožehavých podrobností zde nezmiňuji. Seznam by byl příliš dlouhý. Po schůzce se zástupcem vedení školy jsem si uvědomila, že vzdělávání našich dcer je už více v rukách školy, zvláště, když jsme nuceni plnit jejich podmínky, k němu už jako rodiče máme málo prostoru. A tak ani poskytnutí volnosti v podobě nepřipojování se není tím výsledkem, který bych si přála. Nic moc nám vlastně neumožňuje.

Stále se ale nemohu smířit s tím, že neudělám to nejlepší proto, abych pomohla ke změně.

Chápu, že se někteří učitelé nacházejí v nelehké situaci, kterou si sami nezvolili. Z té si ale nepomohou používáním hrozeb, frontální výukou nebo rozdáváním pětek za neodevzdané úkoly.

Ano, je 19.11.2020. 21. století. Děti se zřejmě brzo vrátí do lavic. Zůstanou nám klapky na očích jako na jaře?

Helena P.

Previous Post

Školákem v Libanonu a zároveň i v Česku

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top