Blog

Edupříběhy, recenze, tipy

Jeden den v životě rodiče při distanční výuce

Distanční výuka nerovná se výuka on-line dle rozvrhu. Tvrdí se na stránkách s doporučeními MŠMT. Základní škola, kterou navštěvují naše dvě dcery, to asi nějak musela poplést. Jinak si nedovedu vysvětlit, že vyučuje v 7. ročníku M, Čj, Aj, Nj, F, D v plném rozsahu 45 min. Na předměty Vv, Vko, Z, Př, Pč přijmou žáci zadání připojením se v době dle rozvrhu. Mohou se odpojit, ale zadání vypracují a odevzdají. Z Inf a Tv dostanou zadání, která nemusí vypracovávat hned. V pracovním týdnu stráví starší dcera 4 – 6 hodin denně před monitorem. Kromě výuky on-line při ZŠ se dcera účastní také online hodin při ZUŠ (hudební nástroje, dramatická výchova). Po šesti hodinách u monitoru dcera na hudební nástroj neodehraje prakticky nic. Je unavená. Musím to řešit se školou, píšu paní učitelce. Ta naštěstí souhlasí, že na poslední hodinu dcera nemusí být připojena. Je to ale stále málo. I 4 – 5 hod výuky za sebou by bylo pro dospělého příliš. U mladší dcery v 5. třídě je to velmi podobné, v mírně menším rozsahu. Ale tam je ještě distanční výuka opepřena úkoly z teorie sportu v rámci Tv a nejen jimi. Zaměstnání pro rodinu na celou sobotu.

Naše dvě dcery jsme vzdělávali v individuálním vzdělávání. Starší do 4. třídy, mladší do 2. třídy. Chyběla jim ale společnost dětí a tak jsme se po společné domluvě rozhodli, že nastoupí do blízké ZŠ. Příliš jsme mezi ZŠ nevybírali a zvolili benefit dochozí vzdálenosti z našeho domova. Každé ráno tam 2,5 km pěšky a odpoledne, pokud nemají kroužky v centru, zase zpět.

Vstávám o půl sedmé. Dům je vychladlý. Dcery jsme kvůli on-line výuce rozdělili do dvou místností. V jedné z nich není odpovídající topení. Zatápím v kamnech. Je to už třetí týden s prázdninovou přestávkou. Napadá mě, jak dlouho nám vydrží dřevo, které máme připraveno na zimu, a soudím podle spotřeby, že budeme muset dokoupit další. Nikdo dnes neví, kdy se děti do školy vrátí a když se vrátí, zda se stejná situace nebude opakovat za dva měsíce znovu. Žádné vlny nejsou. Covid je tu s námi stále. Někoho skolí a někdo ho zvládne porazit. Konečně se pokoj trochu ohřál, i když to zatím nestačí. Praskající dřevo ale dojem tepla částečně navozuje. Mladší dcera je se mnou v kuchyni. Topíme elektřinou a dřevem. Pečeme každý den chléb a i to přinese trochu tepla do světnice. Kuchyň je jediná teplá místnost v domě. Zvyšování teploty na termostatu by nám mohlo při vyúčtování zamotat hlavu. Při on-line výuce nemohu v kuchyni ani špitnout, chodím po špičkách. Potřebuji počítač, ale nemůžu si ho vzít.

Dcery začínají v 8 hodin dle rozvrhu. Budili jsme je zpočátku o půl osmé. Mátožně posedaly ke strojům… Nově je budíme v 7 hodin a vyháníme je na vzduch alespoň na 20 min, aby se trochu provětraly. Oněch 2,5 km pěšky jim chybí. Pomáhá to. Přibíhají radostně zvenku a derou se ke snídani.

Nesnažila jsem se záměrně sledovat výuku učitelů, ale postupem času, při sledování stále bledších tváří dcer s postupně vzrůstajícím nezájmem o cokoli jsem se začala blíže zajímat, jak taková výuka dnes vypadá. Předem jsem si uvědomovala, že přenesení výuky domů tak, jak se odehrává ve škole, není dobrý nápad. Na monitoru vidím, že ve třídě stojí nebo sedí paní učitelka. Nejdříve několik minut lamentuje nad dvěma žáky, kteří předchozí den neodevzdali úkol. Dalších 22 dětí poslouchá tuto lamentaci a naříkání nad tím, kdy to strašné období už skončí. Děti to asi příliš nepovzbudí. Někdy si přečtu i vzkazy učitelů dětem. Opět vyzdvihování dětí, které odevzdaly perfektně splněné úkoly. Ze jmen je patrné, o koho jde. Jsou to děti, jejichž rodiče mají čas jim s prací pomoci. Později si uvědomuji, že učitelky hodnotí práci rodičů, aniž by si to uvědomovaly.

Dikce některých učitelek (nejsem v ní žádný přeborník) mi přivozovala nepříjemně svíravé pocity na hrudníku a v oblasti žaludku. Opravdu by to nešlo jinak než výhružkami a nucením? Škola později přistoupila i k on-line testování, které klasifikuje známkami. Cítím se vysíleně a mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém hodně děsivém snu, smotaná v pavučině, která nejde rozplést. Píši téměř zoufalý, ale slušný dopis ředitelce školy. Sjednáváme si schůzku. Ředitelka schůzku ruší pro nemoc v den schůzky a nabízí schůzku se zástupkyní. Ajaj! Tak pěkně jsem se připravila. Nastudovala doporučení ministerstva k redukci učiva, používání kombinace videokonferencí, mailů, samostudia, k respektu k podmínkám rodin, využívání vzdělávacích portálů, programů Českého rozhlasu, k výběru toho nejdůležitějšího z obsahu ŠVP, k nezahlcování žáků nepřiměřenými úkoly (oblíbená činnost některých začínajících nebo mladých učitelů), ke vhodnému využívání mezipředmětových vztahů atp. Doporučení je mnoho a nám, se zkušeností s výukou doma, se líbí. Nic z toho se ale v našem případě neděje. Nikdo se aktivně nezajímá, jaké jsou podmínky rodin. Doporučení, aby vzdělávání bylo takové, aby měl žák chuť se učit zní jako z velmi vzdálené budoucnosti. Stejně tak podpora sebehodnocení žáků.

Ze schůzky jsem odcházela s pocitem, že vlk se nažral, ale koza zůstala celá (takový pocit jsem měla téměř při všech schůzkách na ZŠ). Učitelé opětovně upozorňovali žáky při on-line výuce, že ta je povinná a připojovat se musí. Na schůzce mi bylo řečeno, že tomu tak není. Aha? Opakovaně jsem s dcerami řešila, ať se nepřipojují. Se slovy, to my musíme, utíkali ke strojům. Co systémové změny? Využití tohoto času k oněm potřebným změnám?

Vyrůstá nám před očima naše budoucnost, generace, kterou budeme potřebovat a na které závisí existence nás všech. Necháváme ji ale příliš často vyrůstat pod bičem hrozeb a v soutěži s důrazem na dravost. A co spolupráce, solidarita, empatie, porozumění, sdílení, tvořivost, hra, zodpovědnost, přátelství, upřímnost a odvaha? Těm se na našich školách bohužel povětšinou neučí.

Mnoho opravdu ožehavých podrobností zde nezmiňuji. Seznam by byl příliš dlouhý. Po schůzce se zástupcem vedení školy jsem si uvědomila, že vzdělávání našich dcer je už více v rukách školy, zvláště, když jsme nuceni plnit jejich podmínky, k němu už jako rodiče máme málo prostoru. A tak ani poskytnutí volnosti v podobě nepřipojování se není tím výsledkem, který bych si přála. Nic moc nám vlastně neumožňuje.

Stále se ale nemohu smířit s tím, že neudělám to nejlepší proto, abych pomohla ke změně.

Chápu, že se někteří učitelé nacházejí v nelehké situaci, kterou si sami nezvolili. Z té si ale nepomohou používáním hrozeb, frontální výukou nebo rozdáváním pětek za neodevzdané úkoly.

Ano, je 19.11.2020. 21. století. Děti se zřejmě brzo vrátí do lavic. Zůstanou nám klapky na očích jako na jaře?

Helena P.

Školákem v Libanonu a zároveň i v Česku

Blíží se desátá a snažím se připojit mého nejstaršího syna, druháka, na online hodinu s paní učitelkou v české škole. Spojení se nedaří a začínám být nervózní, minule se to podařilo až po 40 minutách. Současně kontroluju, jestli má syn připravené učebnice, tužky a papír. Jako obvykle mu něco chybí, začíná chaoticky pobíhat, a jakž takž uklizený stůl se plní haldami sešitů a pastelek. Šestiletá dcera právě teď nutně potřebuje začít své anglické úkoly a vyžaduje moji pozornost. Nervozita a intenzita mého hlasu stoupá. Připojení stále nejsme, zato k nám do pokoje pronikl skoro dvouletý syn a s ručičkama od přesnídávky si chce listovat v učebnicích svých sourozenců. Když mu to s křikem nedovolí, dožaduje se zapnutí vysavače. To mu zase nedovolím já a vracím ho s pláčem tatínkovi. Připojení se nakonec podaří, dcera se dívá na Učítelku a já se vracím do kanceláře a nechávám svého muže, ať si nějak do oběda poradí. Další chvilky napětí nás dnes stejně neminou.

Na jakousi formu domácí školy jsme si po dobu karantény už zvykli, tady v Libanonu jsme s dětmi doma o dva týdny déle než v ČR, a bohužel to pro nás tento školní rok není žádné novum. Na podzim jsme zažili téměř 5 týdnů domácího vyučování, protože školy zavřely v důsledku politických protestů, zhoršující se ekonomické krize. Tentokrát je situace trochu jiná a zase o něco náročnější – virus je neuchopitelný, neviditelný, izolace na nás všechny doléhá,  nemůžeme se odreagovat výlety do přírody jako v ČR, děti přišly na dlouho o své kroužky, nevidí se s kamarády. A pro nás rodiče je výhled z kopce, kde bydlíme, na uzavřené letiště a de facto jedinou možnou cestu ven z Libanonu neméně stresující. Co kdybychom se nutně potřebovali vrátit do Evropy?

Náš denní program se musel srovnat s výukou ve dvou školách – té každodenní libanonské, v angličtině, a současně té české, kde máme individuální výuku. Děti chodí do mezinárodní anglické školy, která zasílá týdenní plán včetně tipů na výtvarné tvoření nebo tělocvik. Děti se formou videí seznámí s novou látkou v angličtině, matematice a prvouce a pak si zpracují několik cvičení. Paní učitelky jsou k dispozici na emailu, a reagují většinou obratem. Starší děti od 2. stupně většinou mají online výuku celý den od 8 ráno do 14 hod a pak zase spoustu dalších projektů a úkolů.  Ve veřejných  školách to funguje podobně, vždy záleží na řediteli a učitelích, jakou formu práce se studenty preferují. Nejhůře trpí touto situací syrské děti z uprchlických rodin – za normálních okolností chodí do školy až odpoledne, když skončí vyučování ve veřejných školách, ale během krize přišly i o tuto možnost, jaksi nejsou peníze ani od vlády ani od mezinárodních organizací na to, aby učitelé dostali zaplaceno…

Česká škola pro nás funguje obdobně, dostáváme týdenní plán učiva a cvičení, místo videí máme dvakrát týdně online hodinu na Zoomu. To považuji za velké pozitivum celé téhle patálie, protože náš syn má příležitost seznámit se se svými spolužáky, než se k nim příští školní rok po návratu do ČR připojí. Také má přímé srovnání, kde jsou v učivu ostatní děti. Tři roky se snažíme dohánět českou výuku o víkendech a ve volném čase, což je při už tak dost náročném studiu v cizím jazyce pro prvňáčka a druháka těžké, ale doufám, že o to jednodušší pro něj pak bude naskočit ve 3. třídě.  

Výhodou naší karantény je fakt, že tatínek je na mateřské dovolené a já mám po dobu nouzového stavu trochu volnější pracovní režim, takže se u dětí můžeme střídat a trávit spolu daleko víc času. Děti nám hned záhy sdělily, že nejsme tak dobří pedagogové jako paní učitelky, a že chtějí zpátky do školy, ale snad už poznaly, že se nejedná o prázdniny, a musí i doma aspoň trochu studovat. A my jako rodiče jsme pochopili, že nemá cenu být maximalisty se třemi malými dětmi a současně bychom neměli přežívat ale prožívat. Uvědomili jsme si, že si stačí dávat každodenní malé cíle a pomáhá pochválit za každou malou snahu. V zemi, kde ve školách neexistují školní jídelny a děti obědvají na hřišti sendviče a chipsy, jsou pro mne osobně k nezaplacení společně uvařené a snědené obědy, čas na společné povídání, odpolední hry nebo jen takové obyčejné pozorování západu slunce.  A od našich kamarádů mám potvrzeno, že podobně jako u nás v Bejrútu to za této neobvyklé situace vypadá v Liberci, v Ženevě nebo v Sarajevu a je úplně jedno, jestli máme doma děti dvě, nebo čtyři.

Škola by nám měla začít opět 8. června. Tak uvidíme.

Maminka Petra a děti Albert, Rozalka a Artur

Jak může rodičovský spolek pomoci rodičům i škole?

Školy jsou od poloviny března uzavřené a současná situace klade vysoké nároky na děti, rodiče i učitele. Všichni se učíme, jak zvládat vzdělávání dětí v mimoškolním prostředí, rodiče se ho snaží skloubit s vlastní prací nebo podnikáním, učitelé berou ohled na potřeby jednotlivých rodin.

Jak nám všem může pomoci fungující rodičovský spolek?

Na to jsme se zeptali Jany Neumajerové, místopředsedkyně Spolku Montessori cesta při ZŠ a MŠ Na Beránku v Praze, a Mirky Kellovské, zástupkyně ředitele pro program Montessori na téže škole.

Jak se rodiče, s nimiž v rámci spolku komunikujete, obecně vypořádávají s nastalou situací, kdy jsou školy do odvolání zavřeny?

Jana:

Myslím, že se nijak nevymykáme ostatním rodičům. Přes prvotní obavy a strach z nečekané situace, následné překotné sdílení informací, návodů, doporučení a přemíry aktivit a úkolů jsme dospěli do klidnějšího období, kdy si děti i rodiče zvykli na způsob zadávání a odevzdávání školní práce a domácí soužití. Našli jsme si svůj řád, ale zároveň se těšíme, až se škola otevře a potkáme se „naživo“ v ranní kavárně deváťáků.

Jak s rodiči komunikuje rodičovský spolek a jaké formy komunikace volí škola? Co se vám nejvíce osvědčuje a co naopak nedoporučujete?

Mirka:

Škola komunikuje prostřednictvím sdílených dokumentů v gmail doméně zsmontesori.net, kde má každé dítě zřízen od nástupu do školy účet. Kromě toho komunikujeme s dětmi cestou konferenčních hovorů na ZOOM nebo individuálně na Hangouts v účtech dětí. Rodičům je od prvního dne nabídnuto, že mohou kdykoli zatelefonovat, což hojně využívají. U nejmladších dětí, od 1. do 3. ročníku, se paní učitelky rodičů i dětí každý týden ptají formou dotazníku, co jim vyhovuje a nevyhovuje, kam se děti posunuly v práci atd. Každý týden potom zpětnou vazbu vyhodnocují a  podle informací zapracovávají do následujícího týdenního plánu pro děti (i pro rodiče). Rodiče vzájemně sdílejí fotky do třídních sdílených alb a děti spolu komunikují také prostřednictvím výše uvedených aplikací.

Jana:

Při komunikaci s rodiči využíváme výhody G Suite, jsme ve spojení přes emaily, sdílené dokumenty a meety, telefony, sociální sítě https://www.facebook.com/MontessoriCesta/, web spolku  https://montessoricesta.cz/ . Výzvou pro nás bylo uspořádání členské schůze spojené s hlasováním pro všech 284 členů spolku – příprava hlasovacích formulářů, setkání 32 členů výboru spolku přenesená do meetu, vyhodnocení, zasílání zápisů, rozesílání hlasovacích kódů všem členům spolku, atd. 

Velmi se nám osvědčilo, že má každá třída zvolené své delegáty ve vedení spolku. Tito rodiče mají kontakty na ostatní rodiče z celé třídy a jsou důležitou spojkou v komunikaci v rámci třídy i mezi třídou a vedením spolku. Část věcí, které rodiče potřebují prodiskutovat, tak řeší např. jen ve své třídě mezi sebou nebo se svým učitelem. Pokud je téma důležité pro všechny rodiče, pak se přes delegáty tříd dostane do celého spolku. 

Velkou výhodou pro jakoukoliv komunikaci  mezi rodiči je to, že na začátku každého školního roku se ve třídách konají adaptační pobyty. Cca poslední čtyři roky se konají přímo ve škole, na jedno odpoledne je připravený společný program pro všechny děti, jejich sourozence i rodiče ze třídy. Rodiče mají šanci se navzájem poznat. Přispívá tomu i organizace dětí ve trojročích, tzn., že každé září se ve třídě vymění pouze 1/3 dětí a jejich rodičů, nově příchozí se stávají součástí již fungující komunity.

Už před uzavřením školy jsme věděli, že se můžeme na učitele kdykoli obrátit s jakýmkoli dotazem, máme k dispozici jejich maily, čísla mobilu a vědomí, že komunikaci z naší strany očekávají. Nově dostaly děti k dispozici i telefonní číslo na družinářky s nabídkou, že mohou volat, kdykoli si budou chtít s někým popovídat, poradit se.

Snažíme se komunikovat také s rodiči budoucích žáků. Zástupci spolku se v době zápisu do prvních tříd pravidelně účastní besedy se zájemci o zápis dítěte do programu Montessori, tento rok proběhne setkání formou online konference na ZOOM.

S jakými problémy se na vás rodiče nejčastěji obracejí?

Jana:

Většina dotazů a problémů je směřována na učitele. Na spolek se rodiče obrací spíše s dotazy na pokračování projektů, které spolek zajišťuje – fungování kroužků a vracení plateb spojené s jejich zrušením, spuštění přihlášek na příměstské tábory, pokračování projektu vaření atd.

Máte zmapováno, jaké části rodin chybí technické vybavení (počítač, tiskárna, funkční připojení k internetu); kolik rodin se potýká s finančními problémy, protože rodiče v tuto chvíli nemohou vydělávat peníze, nebo jde o rodiče samoživitele?

Jana:

Dostupnost technického vybavení bylo součástí dotazníku pedagogů, kteří na začátku karantény mapovali situaci ve svých třídách. Všechny děti mají možnost být v kontaktu se svými spolužáky a učiteli, mají v tuto chvíli přístup k počítači s připojením internetu, případně jsou s učiteli v kontaktu přes telefon. Školní práce je zadávána tak, že není nutné použít tiskárnu. Složitější je kontakt s rodinami, které na začátku karantény odjely na své chalupy na samotách a jejich připojení k internetu není stabilní nebo za ním musí vyrazit na náves.

Jakou pomoc rodinám v nesnázích nabízíte? Na koho se mohou rodiče obrátit, pokud jim chybí zmíněná technika, čelí finančním problémům, nebo nedokážou svoji práci, péči o děti a jejich vzdělávání skloubit časově?

Jana:

Od uzavření školy jsme se společně s učiteli snažili rodičům předávat potřebné informace, na koho se mohou obrátit. Rodiče dostali kontakty na psychologickou pomoc pro dospělé i děti, tipy jak s dětmi mluvit o koronaviru, nabídky firem a organizací, které pomáhají se zajištěním techniky nebo finanční pomoci pro rodiny v nouzi. 

Tipy na domácí vzdělávání a aktivity s dětmi si předáváme stále i sami rodiče mezi sebou např. přes web nebo přes FB. Od prvního dne karantény dvě z asistentek nabídly pomoc rodičům s hlídáním a učením se s dětmi. Spolek zaktivoval a posílil sociální pracovní skupinu, na kterou se mohou rodiče obrátit, pokud se ocitnou ve finanční tísni. Rodiče si nabízí vzájemnou pomoc např. se zapůjčením techniky, instalací, zajištěním nákupu, dovozu či materiálu…

Jak probíhá komunikace mezi rodičovským spolkem a školou?

Mirka:

Rodiče nám, učitelům, kromě výše ucelené zpětné vazby nesmírně pomáhají hlavně s technickými záležitostmi, se zřízením a provozem komunikačních aplikací. Dále velmi optimisticky komunikují ohledně práce s dětmi doma, to je nejradostnější zpětná vazba vůbec.

Jana:

Vedení spolku je v každodenním kontaktu s Mirkou Kellovskou, vedoucí programu. S ředitelem školy jsme v kontaktu také. Společně se domlouváme na podobě a realizaci naplánovaných příměstských táborů a čerstvě také na podmínkách zpřístupnění školní zahrady rodičům s dětmi. Hledáme způsob, jak se bezpečně míjet na školní zahradě, která potřebuje naši péči a kterou mohou využít pro svůj oddech rodiče s dětmi, kteří bydlí v bytě a rádi by se s dětmi věnovali hrám a tvoření na školní přírodní zahradě.

Můžete prosím specifikovat, s jakými dotazy či problémy se mají rodiče obracet na rodičovský spolek či na školskou radu, co mohou směřovat na učitele a co na vedení školy?

Mirka:

Na učitele směřují dotazy týkající se  postupu dětí v učení se, zpočátku to byly hlavně strachy, nejistota, zda dělají dost. Časté dotazy směřovaly na technické propojení se v rámci třídy nebo mezi dětmi. Vše se ale týká pouze malých dětí v 1. trojročí, u větších už nebyly komplikace téměř žádné a dotazy byly hlavně od dětí.

Jana:

I za běžného školního provozu si myslím, že je dobré komunikovat hlavně s učitelem mého dítěte. Je v pořádku dát učiteli zpětnou vazbu, jak zvládáme domácí výuku, zda je práce hodně, nebo málo, nebo dítě vůbec nezajímá a rádi bychom pracovali jinak, případně požádat učitele o radu, jak při domácím učení postupovat.

Pokud mám pocit, že naše komunikace nefunguje, není dostatečná, je dobré se obrátit na vedoucího programu, zástupce ředitele pro daný stupeň základní školy případně ředitele školy. Pokud komunikace mezi rodičem a vedením školy selže, je vhodné se obrátit na Školskou radu, kontakty na její členy by měly být zveřejněny na webu školy.

V této době jsou aktuální zápisy do škol, jejich podobu v konkrétní škole je dobré komunikovat s vedením školy.

Rodičovský spolek může výborně pomoci v propojení rodičů, jejich vzájemné komunikaci, společné komunikaci se školou. V obráceném směru může spolek rodičů pomoci vedení školy s oslovením rodičů.

Velmi vám oběma děkuji za rozhovor a za inspiraci pro další rodičovské spolky, samotné rodiče i učitele.

Jak jsem se stal učitelem

Ve školství působím od počátku století. Jenže ve školství vysokém, bez jakékoliv formální pedagogické kvalifikace, a proto jsem se až do 11. března za žádného učitele v pravém slova smyslu nepovažoval.

Jenže pak byly uzavřeny základní školy a najednou se z rodiče stal tak trochu i učitel. Což o to, dcera v šesté třídě spoustu věcí zvládne sama. Navíc funguje velmi dobře komunikace se spolužáky a někdy jsem mile překvapen, co všechno jsou schopni si navzájem vysvětlit. Takže moje role je blízká tomu, co znám ze své praxe: spíše konzultant a průvodce. Také pomohlo, že učitelský sbor si docela včas uvědomil, že nelze prostě všechno, jak leží a běží, překlopit do domácího vyučování a vcelku si to sedlo s reálnými možnostmi žákyně šesté třídy a rodičů na home office. Ten pro mne reálně znamená plné nasazení, více práce a menší výkon, o nutnosti jiného typu sebekontroly nemluvě.

Jenže je tu ještě jeden poněkud svéhlavý prvňáček, u níž je z povahy věku i povahy individuální prostě třeba „být přitom“ fysicky i duševně. Odborná aprobace naštěstí věcně na učivo první třídy stačí, ale je dost složité přepínat role a dceru motivovat a učení neznechucovat ani jí ani sobě. Ani v tomto případě naštěstí „škola“ nijak neblázní, nicméně psaní a čtení se jinak než poměrně intenzivním každodenním procvičováním naučit nedá. Stal jsem se tedy učitelem, pravda jen dočasně a jaksi na čtvrt úvazku, ale skutečně učím, vlastně docela tradičně v tom klasickém slova smyslu. Naprosto nové je pro mne to, že musím daleko větší důraz klást právě na psychické zvládnutí procesu výuky (dceřino i svoje), než na její obsahovou stránku. Že každý den je třeba tu směs tlaku, přesvědčování, hry a zájmu namíchat trochu jinak a nikdy nevíte dopředu jak.

Je zajímavé srovnat všechny aktuální pedagogické zkušenosti domácího učitele i vysokoškolského pedagoga, který se najednou ocitnul chtě nechtě ve virtuálním světe. Nejzajímavější je pozorovat možnosti a omezení online výuky. Technicky se dá zvládnout ledacos a je skvělé, že máme nástroje, které nám umožní být v kontaktu se studenty a převést řadu věcí včetně přednášek a seminářů do virtuálního prostředí. Jenže je jasně vidět, že něco malého ale podstatného chybí. Že sebesofistikovanější vedená diskuse po skypu či zoomu prostě nedokáže vzbudit takový zápal, jaký někdy zažijete tváří v tvář v rámci diskutující skupiny. Nehrozí však prostý návrat ke stavu před karanténou, protože jsem si ověřil, že řada věcí funguje velmi dobře, ale stále spíše jako zajímavý doplněk a nikoliv náhrada tradičnějších metod.

Přesun výuky na doma a na dálku mne také nutí jako učitele a ještě více jako rodiče přemýšlet o tom, zda standardně požadovaný objem učiva ve smyslu nasoukání si do hlavy pozitivních znalostí, je skutečně potřebný a nutný. Jak na prvním, tak na druhém stupni, dokonce i na té vysoké škole existuje prostor pro přemýšlení o tom, co je a co není nutné.

S tím souvisí i fakt, že se jak rodiče, tak učitelé museli chtě nechtě rozhlédnout mimo svůj obor. Často díky tomu zjistili, že jejich milovaný předmět nabobtnal na úkor ostatních příliš, že i ty další disciplíny nebo „jenom“ měkké dovednosti jsou důležité, a že nejde zvládnout ve všech předmětech všechno. Pokud by něco z dob koronavirové karantény mělo být dotaženo do konce, měla by to být právě nějaká celková inventura školního kurikula. Nejde o to někoho nebo něco zcela vytěsnit, ale společně si uvědomit, co je opravdu nezbytné a čeho se i v zájmu většího upevnění získaných poznatků s klidným srdcem můžeme vzdát.

Jsou-li například najednou děti schopny načíst řadu poměrně detailních informací z dlouhé prezentace a zpracovat to podstatné do podoby zápisu, možná to znamená, že si to všechno nemusejí až tak detailně pamatovat. Spíše se mohou zaměřit právě na samotný proces zpracování informací. A to říkám, i když jako příležitostný historik dobře vím, že něco v hlavě člověk mít musí, protože jinak na zpracování dalších informací scházejí základní nástroje.

Stal jsem se opravdu učitelem? Nevím. Přinejmenším je to však po mnoha letech „díky“ karanténě poprvé, kdy se dost komplexně zamýšlím nad tím, co jako učitel vlastně dělám, jak to dělám a proč. A to je asi dobře…

Otec Vít s dcerami Anastázií a Marií

Škola za časů koronaviru

 

V současné situaci při uzavření škol kvůli epidemii nemoci Covid-19 jsme s dcerou přešly na domácí vzdělávání. Jak se nám to daří? Jaká je podpora ze strany školy a třídní paní učitelky?

V září 2019 dcera nastoupila do základní školy v menší obci, a to do pilotního projektu třídy s rozšířenou výukou angličtiny. V tomto směru je škola poměrně pokroková, spolupráci školy s rodiči hodnotím velmi pozitivně – již od prvních kontaktů se školou k nám byla vždy vstřícná.

Poté, co děti v polovině března zůstaly doma, škola s rodiči komunikovala pomocí zpráv v Edookitu. Již v pondělí 16. 3. byly dětem zadány první domácí úkoly, v míře spíše menší, což jsem jako rodič uvítala, vzhledem k tomu, že bylo třeba zařizovat pracovní záležitosti a celkově chod domácnosti.

První týden jsme tedy obdrželi informace a úkoly k matematice, českému jazyku a angličtině. Od druhého týdne nám byl poměrně detailně představen plán školy na zajištění domácí výuky ze strany učitelů – do kmenových předmětů budou vždy v pondělí zadány před Edookit úkoly na celý týden s návrhem rozvržení v rámci týdne, včetně nabídky pracovních listů a online stránek pro zájemce k procvičování. Na předměty typu výtvarná výchova, hudební výchova, pracovní činnosti a tělocvik bylo doporučeno založit dětem deníček, kam mají společně s rodiči zapsat, co za daný týden udělaly – ke každému předmětu přišel návrh možných činností jako např. v pracovních činnostech pomoc v domácnosti rodičům, výroba velikonočního přáníčka atd.

Od třetího týdne byla zavedena online výuka pomocí platformy Zoom – pro první ročník vždy hodinu v úterý a ve čtvrtek. První hodina se nesla v duchu pozdravení kamarádů, sdílení zážitků i výuky matematiky. Paní učitelka byla velice dobře připravena, během 5 minut se podařilo přihlásit kompletně celé třídě (škola poskytla všem rodičům i z jiných ročníků instruktážní video, jak se do systému zaregistrovat, což považuji za skvělý počin, jelikož program je v angličtině). Současně každý třídní učitel má své online konzultační hodiny, kdy je přítomen na Edookitu v sekci Diskuse pro případné dotazy rodičů.

Z mého pohledu se naše škola celé situace zhostila bez paniky a věcně, v naší třídě nejsou děti přetěžovány množstvím úkolů, hodnoceny jsou slovně a motivačně.

Maminka Veronika s dcerou K.

Nauč se to!

Peter C. Brown, Henry L. Roediger, Mark A. McDaniel

Znalosti nestačí, ale jsou nezbytné. Souhlasíte?

Člověk nemůže své znalosti v praxi aplikovat, pokud nezná nic, co by mohl aplikovat. Také souhlasíte?

Je důležité vědět, jak ty znalosti do hlavy dostat a každý z nás jistě poznal, že to není někdy vůbec lehké. Pozitivní zprávou je ale fakt, že kapacita dlouhodobé paměti je neomezená. Věříte tomu?

Knížka z vydavatelství Melvil s názvem Nauč se to! mě zaujala svým názvem, protože si myslím, že kromě pár tipů, které jsem kdysi pochytila z nějakých článků, nás nikdo nikdy neučil, jak se efektivně učit.

Dílo o 240 stránkách je z pera dvou profesorů psychologie a jednoho publicisty, takže tam naleznete studie, ve kterých se konkrétní metody učení testovaly.

V knížce je zmíněno hned několik efektivních metod učení, ale nejedná se o příručku konkrétních bodů a situací, jak se učit co nejlépe.

Co je pro mnohé největším překvapením, je fakt, že typické podtrhávání textu je metodou, která k efektivnímu učení vůbec nepřispívá. Bohužel takto funguje naprostá většina studentů na vysokých školách. Není divu, že se vědomosti většinou po zkoušce hned vypaří.

Naopak metodou, která se dle autorů a jejich výzkumů projevuje jako mnohem efektivnější, je tzv. generování neboli snaha přijít na odpověď před předáním hotového řešení. Další metodou je rozložené učení a pomůcka tzv. paměťových kartiček skládajících se ze 4 krabiček obsahujících pojmy, které je potřeba procvičovat dle jiné intenzity a objemu znalostí.

Vynikající je reflexe zahrnující spojování poznatků s novými zkušenostmi, následné zhodnocení a také trénink vybavování, při kterém se cíleně snažíme vzpomenout si na nové znalosti. Výsledkem je mnohem trvalejší uchování v paměti.

Doporučují se také prokládané učení, kdy je vhodné např. střídat různé typy příkladů vyžadující odlišná řešení. V praxi to znamená přepínání témat. Pamatuji si z vysoké školy, že pouhé střídání předmětů během učení mi přineslo hodně dobré výsledky.

Zmíněna je také iluze vědění, kdy například při vzájemném vyučování spolužáků mají studenti s protichůdnými názory za úkol se vzájemně přesvědčit, kdo z nich má pravdu. Během tohoto procesu mnozí studenti zjistí, že tématu úplně neporozuměli a podlehli tzv. iluzi vědění.

Zajímavý je také výsledek studie, kdy jedinci s dyslexií mají vyšší schopnost kreativity a řešení problémů buď z nutnosti kompenzace svého hendikepu, nebo důsledkem odlišného vývoje nervového systému.

V knize se dozvíte o více typech inteligence: logicko-matematická, prostorová, jazyková, tělesně pohybová, hudební, přírodní a inter a intrapersonální. Takže jestli jste v tradičním IQ testování, ve kterém se měří hlavně logické a verbální schopnosti člověka, nedopadli podle očekávaní, nezoufejte, je čas vzít v úvahu i další typy inteligence.

V poslední době hodně zmiňované tzv. růstové nastavení mysli je také jedním z důležitých prvků efektivního učení. Autoři si vypůjčili výsledek z výzkumu, kdy děti v jedné skupině byly oceňovány za chytrost při řešení příkladů na rozdíl od druhé skupinky, ve které se cenilo především úsilí. Snaha se pro děti stala proměnnou, kterou mohly ovlivnit, a tím pádem proces učení měly najednou pod kontrolou a zjistily, že vše nezáleží jen na vrozené inteligenci.

Narazila jsem také na zmínku chyby v procesu učení a testování hypotézy o tom, jak strach z neúspěchu snižuje výkon při testování. Nebude asi překvapením, že děti, pro které byla chyba přirozenou součástí učení, vykázaly lepší použití pracovní paměti než ostatní. Chyba je považována za znamení úsilí a možnost, jak v případě práce nasměřovat svoji strategii k úspěchu. Autoři naťukli Festival chyb na jedné francouzské škole a konferenci FailCon jako příklad, jakým způsobem pracovat s chybou.

V knize jsem se dočetla o mnemotechnických pomůckách, které pomohly nejednomu studentovi ušetřit si spoustu času při velkém objemu učení. Velkým úskalím však je, že se jednotlivé informace nepropojí do širších souvislostí.

Pozitivní zprávou je, že mozek je plastický, a to u většiny lidí i ve vyšším věku. Takže vzhůru do učení, ať jste mladí nebo staří!

Michaela Nespěchalová

Pro koho platí či neplatí zákoník práce

Zkuste si představit nějakou nenáročnou práci. Osm hodin kompletujete jednoduchý výrobek, jeden za druhým, den za dnem. Ještě že máte to štěstí, že se výsledný produkt vždy po pár dnech mění, ale i tak to není žádná extra zábava. Na konci směny už toho máte plné zuby, ALE místo odpočinku musíte doma další dvě až tři hodiny kompletovat další výrobky, abyste se hezky procvičil a šlo vám to další den rychleji. Ne dobrovolně, ale povinně. A ne abyste si to zkoušel třeba v restauraci. Pro jistotu si musíte nechat vystavit potvrzení od manželky…

Řeknu Vám, představa teda nic moc. Ještě, že mě chrání zákony. Týdenní pracovní doba je 40 hodin, je limit na práci přesčas, která je navíc částečně omezena dalšími podmínkami, jako je naléhavost či dohoda se zaměstnancem. No a i práce mimo pracoviště (například při pohotovosti) se započítávají do pracovní doby a náleží za ně odměna…

A teď konec snění a přenesme se do kůže našich dětí či vnoučat. Ze zákoníku práce se sice nedávno a nenápadně ztratilo omezení pracovní doby mladistvých (15 až 18 let) na 30 hodin týdně, navíc se tento zákon nevztahuje na školáky a studenty, ale pro potřeby ochrany zdraví by se z něj vycházet dalo. Jako rozumnou a bezpečnou hranici bych považoval přibližně tuto stupnici:

  • nad 18 let = 40 až 48 hodin týdně (48 hodin je limit včetně přesčasů)
  • 15–18 let = 30 až 40 hodin týdně (30 hodin je dřívější ochrana zákoníkem práce)
  • 11–15 let = 25 až 30 hodin týdně
  • 6–10 let = 20 až 25 hodin týdně

A jaká je skutečnost? Co se týká doby vyučování, tak by to ještě celkem šlo (beru celkovou dobu vyučování, protože v zaměstnání do ní také spadá doba přesunů mezi pracovišti, příprava pracoviště či nějaké to odskočení na toaletu). Pokud by konec vyučování znamenal pro žáka „padla“, tak by přetěžování nehrozilo, ale jsou tady domácí úkoly. Většinou povinné (osobně neznám školu, kde by byly jen doporučené, ale možná se jen mýlím)…

Každý domácí úkol více či méně zasahuje do času na odpočinek a regeneraci žáka. Ale co, je mladý, má spoustu energie a on to nějak zvládne. Ano, zvládne, ale za jakou cenu? Kolik se naučí odpočinuté a kolik vyčerpané a vystresované dítě? Jaké je přiměřené množství domácích úkolů a sleduje, či dokonce koordinuje někdo množství úkolů za všechny předměty? Požaduje vaše škola také, aby domácí úkol byl podepsaný rodičem, aby si ho žák nenapsal v družině či nedej bože dokonce o přestávce? Uvědomuje si někdo, že domácí úkoly prohlubují rozdíly mezi žáky s dobrým domácím zázemím a žáky (většinou slabšími), jejichž rodiny považují školu za nutné zlo? Dávají se domácí úkoly hromadně bez ohledu na jejich potřebnost u jednotlivých žáků, nebo se stanovují individuálně podle skutečné potřeby každého jedince? Jaký je rozdíl mezi tolik kritizovaným sezením u počítače a sezením u domácích úkolů? Nakolik domácí úkoly přinášejí prohloubení znalostí a kolik jich naopak způsobí odpor k danému předmětu, či dokonce naučí obcházení nastavených pravidel (opisování, falšování podpisů, „ztrácení sešitů“,…)? A určitě by se našlo ještě více otázek, na které by nebyly zrovna lichotivé odpovědi.

Takže milí rodičové a prarodičové, co s tím? Já bych začal alespoň rozpoutáním polemiky. Třeba něco z ní dojde i těm, kteří mají možnost alespoň část z výše uvedených problému napravit, či přinejmenším zmírnit.

Děkuji,

Viktor Švub




Znát, umět, či milovat?

Nebudu skrývat, že cílem tohoto článku je připravit živnou půdu pro otázku, jak známkovat či jinak hodnotit některé školní předměty a zejména pak ty, které mají ve svém názvu slovo „výchova“. 

Pro začátek se pokusím popsat, jak osobně (to znamená subjektivně a třeba i špatně) v tomto kontextu, chápu pojmy uvedené v titulku článku.

„Znám“ pro mne znamená, že o probíraném oboru vím spoustu důležitých i nedůležitých věcí, i když jsem třeba na uvedenou činnost úplně levý.

„Umím“ pro mne znamená, že pokud se rozhodnu v dané oblasti realizovat, dojdu k výsledku, který mě potěší a nebudu se za něj stydět, což však nemusí vůbec korespondovat s tím, jak můj výsledek vidí ostatní.

„Miluji“ pro mne znamená, že někdo nebo něco ve mně vzbudilo takový zájem, že předmět výuky začnu sám aktivně vyhledávat, shánět si informace o něm, užívat ho a vyloženě se na něj těšit.

A teď k základní otázce: „Co by mi měl dát první stupeň základní školy do života?“

Vynecháme-li čtení, psaní a počítání, kde nejsou téměř rozpory, zjistíme, že máme tolik názorů, kolik je diskutujících. Každý vám nadiktuje spousty věcí, které by žáci měli umět a znát, jak by měli alespoň zhruba chápat, jak funguje reálný svět kolem nich. Nejde jen o přírodu, ale i o společnost a jejich roli v ní. Rychle se objeví argumentace o tom, zda je potřeba více teorie, či jestli naopak část teorie nahradit praxí, zda požadovat encyklopedické znalosti, či umění informace dohledat a spolehlivě posoudit jejich relevanci. Jsou to důležité otázky, ale na prvním stupni by mělo jít zejména o vyvolání zájmu, či ještě lépe o zasetí lásky k vědění. Nejlepší by bylo toho dosáhnout ve všech předmětech, protože i matematiku či jazyk lze milovat, ale pro začátek by stačilo toho dosáhnout u předmětů tělesná, výtvarná a hudební výchova.

Jsem z generace, kdy se známka z hudební výchovy odvíjela od znalostí textu sovětské hymny či internacionály a v tělocviku se nehodnotilo nadšení či bojovnost, ale výkony v disciplínách, které vás nikdo systematicky neučil a nepomáhal vám v cestě k dosažení „tabulkového“ výkonu. Výtvarnou výchovu ani nehodnotím, protože jako silný dysgrafik (což se tehdy nediagnostikovalo) jsem byl takový „matlal“, že by většího bylo těžké pohledat. Ve svých půl století starých vzpomínkách si ohledně těchto předmětů nesu pocity strachu a zoufalství, protože to často byly jediné trojky na vysvědčení. Je velká škoda, že abych se naučil hudební a výtvarné umění milovat, musel jsem počkat až odezní následky školy. U tělesné výchovy to bylo jednodušší, protože pohyb mi vždy dělal fyzicky dobře a bojovnost v krvi nedokázala ani škola vyhnat. Věřím, že dnes už je to v mnohém lepší, ale o kolik?

Takže tento krátký článek zakončím svým tvrzením, že základní škola by v oblasti „výchov“ měla učit umění a pohyb MILOVAT, MILOVAT a zase MILOVAT, protože ten, kdo si to zamiluje, ten už si cestu ke znalostem a dovednostem najde sám.

A od těch, co došli až sem, očekávám jejich nápady a rady, jak toho cíle dosáhnout. Když to přidám ke svým nápadům, můžeme se někdy příště bavit o možných cestách ke krásnějším světu vzdělávání.

Děkuji.

Viktor Švub

Chvála soutěživosti, aneb neurotikem v 10 letech

Nádherné květnové ráno, nebe bez mráčku, zatím příjemný chládek. Do parku přichází asi pětadvacet čtvrťáků, pro které jsme připravili expedici o pěti stanovištích. Jakmile se děti rozdělí do skupinek, dostanou mapku s vyznačenými orientačními body a vydají se plnit jednotlivé úkoly. Expedice je postavena jako soutěž, kdy všichni účastníci dostanou nějakou
drobnost a tým s nejvyšším počtem bodů bude odměněn např. svačinovými boxy, nebo kšiltovkami. Na základě této zkušenosti se s kolegy později dohodneme, že další programy pro školy pojmeme striktně nesoutěžně. Ale nepředbíhejme…

Děti se mají rozdělit do skupin po pěti, ale po krátkém hemžení je zřejmé, že něco neklape. Plačící holčička říká, že byli domluvení jinak a děcka to nedodržela. Kolegyně už odchází na své stanoviště a já čekám na finální domluvu, abych s sebou mohla vzít tři skupinky. Pořád tu ale máme tři děti a opodál dvojici, která tvrdí, že je ti tři mezi sebe nechtějí. Mezi těmi třemi stojí ona plačící dívka, která opakuje, že měli být rozdělení jinak. „Děcka, rozdělení je na vás. Já do toho zasahovat nechci, ale ráda bych vás odvedla na první stanoviště.“ „Tak jo, my jdem.“ Hlouček se pomalu sune do kopce a slyším, jak jeden kluk (třeba Lukáš) říká, že ho ten Petr (jméno bylo změněno) pěkně sere, protože všem říká, že jeho tým vyhraje a oni prohrají. „Mně to taky vadí.“ „On jenom chce, abysme si nevěřili, nic si z toho nedělej.“ „Taky vás ten Petr tak štve?“ „Mě teda jo!“ Dorazili jsme na místo a skupinky se rozutečou k jednotlivým stanovištím. Klukům, kteří cestou řešili Petra, představím první úkol, dám jim papír a fixy a chvíli si povídáme, jak by svou práci chtěli pojmout. Odběhnu k jiné skupince a za chvíli vidím, že Lukáš sedí na lavičce, má hlavu v dlaních a pláče. Než stihnu zareagovat, jeho spolužák zachytí můj pohled a říká: „on pláče kvůli tomu Petrovi.“ Lukáš už vyloženě vzlyká. „Mohla byste mu prosím říct, že všichni na konci dostanou nějakou odměnu? Že to není jenom pro vítěze?“ Zůstávám jako opařená, pár vteřin přemýšlím, jak na to, a klukům říkám, že skutečně máme drobnost pro každého a že tady přece nejde o to, kdo vyhraje a dostane cenu (fakt malou), ale o to, aby si dopoledne v parku užili, něco zajímavého si vyzkoušeli, pobavili se u toho a třeba se i něco naučili. Kluci úkol dokončí, dostanou u mě plný počet bodů, protože se jim to vážně povedlo a skvěle spolupracovali, a utíkají dál. Přibíhají další skupinky, a jak se potkávají, řeší jedinou věc. „Kolik máte bodů? A kolik stanovišť máte hotových?“ „Cože, teprve? My už jsme byli i dole!“ „No a co, my jsme dostali plusko!“ V momentě, kdy pracují na jednotlivých úkolech, se opakovaně ptají, kolik za to dostanou bodů. Vrací se ke mně i Lukášův tým a zase řeší, že Petr a spol. se pořád jenom chlubí, všechny shazují, jejich tým se jmenuje mistři a myslí si, že obhájí titul (v tu chvíli se dozvídám, že tato třída už se kdysi účastnila jiného námi připraveného programu). I u dalšího úkolu řeší body a teprve pak se zajímají o aktivitu samotnou. Další skupinky, které se potkávají, na sebe spíš štěkají, než mluví. Po hodině a půl se s kolegyněmi shodujeme, že našimi stanovišti prošli všichni, balíme věci a scházíme dolů, na místo původního srazu a na místo, kde vyhlásíme výsledky a s dětmi se rozloučíme.

Slovo si bere kolegyně, dětem děkuje a říká, že se všichni hrozně snažili. Bodové rozdíly jsou minimální, mezi prvním a druhým místem je to pouhého půl bodu. Dodává, že tak soutěživou třídu jsme tu ještě neměli. „To je dobře“, odpovídá paní učitelka. Lukášův tým skončil na třetím místě, vítězí tým vedený Petrem. Byli prostě dobří, pět dospělých rozesetých po celém parku jim dalo nezávisle na sobě nejvyšší počet bodů. Kluci skáčou a provolávají „mistři!“, další dvě skupinky zůstávají sklesle stát a Lukáš má opět slzy v očích. Je mi toho kluka hrozně líto. Vedle něj stojí asistentka, která jemu i jeho spoluhráčům říká, že všichni byli hrozně šikovní, že se snažili a ty bodové rozdíly byly malé. Já směrem k ní pronesu, že skupinky mezi sebou opravdu soupeřily, že je víc než jednotlivé úkoly zajímaly body a že jsem u tohoto programu ještě neviděla, aby desetileté děti, které si přišly hrát do parku, zažívaly takový stres. Lukáš se ke mně otočí a říká: „on mě ale šikanuje, pořád se jenom vytahuje, i ve třídě, a sprostě mi nadává“. Je mi jasné, že vztahy ve třídě jsou vyloženě špatné, a hrozně mě to mrzí, ale my, kdo jsme zajišťovali program, to na místě nevyřešíme. Třída odchází a my s kolegy konečně máme prostor bavit se mezi sebou. Shodujeme se, že tak soutěživou třídu jsme skutečně ještě neviděli, ale že v tomto případě nešlo o snahu zvládnout vše co nejlíp a užít si to, ale o strach, že nevyhraju (a že vyhraje ten, koho nesnáším). Dozvídám se, že mistři měli svůj bojový pokřik, v němž zaznívala slova jako „náboje“, „do boje“, „koule ze železa“, apod. Když paní učitelka tento pokřik slyšela, nadšeně přiběhla a klukům řekla, že to bylo naprosto úžasné a že to musí zopakovat, aby je mohla natočit. V tu chvíli se mi dělají mžitky před očima. V kanceláři najedu na web školy a vidím, jak se na stránce třídy vyjímá „Naše třída se bude snažit o co nejlepší výsledky.“ Jaká atmosféra v té třídě panuje, když hru v parku provází strach a pláč?

Dítě na vlastní pohon

Celé své rodičovství se snažím vyhýbat chytrým knihám, které mi budou radit při výchově. Ne že bych žádnou neotevřela, ale mám v sobě hodně kritický přístup ke všem těm často nepodloženým instatním radám. Nějak se bojím, že se mi naruší můj vnitřní radar.

Dítě na vlastní pohon jsem ale doslova hltala. Nejen kvůli tomu, že každičké doporučení, rada a informace byla podložená daty, výzkumy a zkušenostmi, ale především mě oslovil laskavý, rozumný a respektující styl, s jakým autoři k dětem (i k nám rodičům) přistupují. William Stixrud a Ned Johnson vychází ze své mnohaleté poradenské praxe a maximálně čtivou formou popisují funkční řešení náročných rodinných situací na konkrétních příbězích dětí a výsledcích výzkumů z oblasti neuropsychologie a behaviorální terapie.

Nosná myšlenka publikace je prostá – děti potřebují pro svoji vnitřní pohodu, pro správný vývoj a maximální využití svého potenciálu pocit, že mají kontrolu nad svým životem a že mohou ovlivňovat svoji budoucnost. Děti, kterým ze strany rodičů či školy není vytvořen prostor pro to, aby se samy rozhodovaly, snadno ztrácí motivaci, mají problémy při studiu a nezřídka trpí depresemi. Autoři se nás rodiče snaží přesvědčit, abychom zodpovědnost přenechávali dětem už od nejútlejšího věku. Neznamená to, že se jako rodiče stáhneme, necháme dětem naprostou volnost s minimem povinností a do našich domovů vstoupí anarchie. Spíše jde o změnu rodičovského přístupu směrem k podpoře a pochopení nejen dítěte, ale také tlaku na výkon, který je součástí školních systémů.

Rodičem jsem už 14 let, ale až teď jsem do hloubky porozuměla tomu, jak funguje dětský mozek. A že je odvaha a někdy velká dřina bez těchto základů vychovávat dítě! Autoři staví na poznatcích z oblasti neuropsychologie a srozumitelně vysvětlují, co s dětským mozkem dělá stres a urychlování vývoje ve jménu lepších školních výsledků. Mnoho zmíněných studií jsem si dohledávala a dávala jsem si jejich výsledky do souvislostí s mými vlastními zkušenostmi jako rodiče. Vzpomínala jsem na všechny ty náročné situace, kdy jsme hledali optimální školu, nastavovali pravidla pro používání digitálních technologií, řešili neklid doma i ve škole,  snažili jsme se děti povzbudit k tvoření, a přitom jsme je často slušně přetěžovali jak kroužky, tak výkonovou školou.

Naplno jsem si uvědomila, že právě a jen tehdy, když byly děti odpovědné za řešení těch situací, šlo všechno celkem hladce. Zdá se, že dětem prostor poskytujeme, nicméně je dobré mít čím utišit ten hlas uprostřed hlavy, který nás sem tam pobízí tlačit na výkon, vyplňovat jim každou minutu času nebo je někam směrovat. A nejsou to jen argumenty pro vnitřní hlas, ale třeba i směrem k širší rodině. Nakonec je to dobré střelivo především pro děti samotné – každou nově přečtenou kapitolu jsem jim ráno převyprávěla u snídaně a byly překvapené. Nevěděly, jak jejich mozek funguje, co všechno dokáže stres, nedostatek spánku anebo přehnané používání technologií. Zdá se, že s novým pochopením přichází i větší ohledy k sobě samým.

Co na knize oceňuji je to, že pracuje s realitou vysoce výkonového vzdělávacího prostředí v USA, které není tak nepodobné tomu našemu. Praktická doporučení jsou tak aplikovatelná bez nutnosti úplně odmítnout systém anebo stresové situace jako jsou například přijímací zkoušky. Standardizované zkoušky tak můžeme nechat vplout do světa svých dětí, ale měli bychom si dávat velký pozor, zda jde o skutečnou potřebu dětí nebo o naši snahu je někam tlačit.

Po přečtení knihy ve mě nezůstala pachuť a pocit vlastní rodičovské nedostatečnosti. Pod kůži se mi nedostaly radikální a nesplnitelné úkoly, ale potřeba posunout se ještě víc do role konzultanta svých dětí a nabídnout jim víc podpory a prostoru pro jejich vlastní rozhodnutí. Díky důkladnému pochopení toho, co s mozkem dítěte dělá toxický stres, mi to nečiní žádné potíže a navíc mám čím dál větší chuť ulevit i sama sobě. Zkrátka, kdybych měla doporučit jednu knížku pro rodiče, byla by to tato.

Veronika Šancová

Scroll to top