Ve školství působím od počátku století. Jenže ve školství vysokém, bez jakékoliv formální pedagogické kvalifikace, a proto jsem se až do 11. března za žádného učitele v pravém slova smyslu nepovažoval.

Jenže pak byly uzavřeny základní školy a najednou se z rodiče stal tak trochu i učitel. Což o to, dcera v šesté třídě spoustu věcí zvládne sama. Navíc funguje velmi dobře komunikace se spolužáky a někdy jsem mile překvapen, co všechno jsou schopni si navzájem vysvětlit. Takže moje role je blízká tomu, co znám ze své praxe: spíše konzultant a průvodce. Také pomohlo, že učitelský sbor si docela včas uvědomil, že nelze prostě všechno, jak leží a běží, překlopit do domácího vyučování a vcelku si to sedlo s reálnými možnostmi žákyně šesté třídy a rodičů na home office. Ten pro mne reálně znamená plné nasazení, více práce a menší výkon, o nutnosti jiného typu sebekontroly nemluvě.

Jenže je tu ještě jeden poněkud svéhlavý prvňáček, u níž je z povahy věku i povahy individuální prostě třeba „být přitom“ fysicky i duševně. Odborná aprobace naštěstí věcně na učivo první třídy stačí, ale je dost složité přepínat role a dceru motivovat a učení neznechucovat ani jí ani sobě. Ani v tomto případě naštěstí „škola“ nijak neblázní, nicméně psaní a čtení se jinak než poměrně intenzivním každodenním procvičováním naučit nedá. Stal jsem se tedy učitelem, pravda jen dočasně a jaksi na čtvrt úvazku, ale skutečně učím, vlastně docela tradičně v tom klasickém slova smyslu. Naprosto nové je pro mne to, že musím daleko větší důraz klást právě na psychické zvládnutí procesu výuky (dceřino i svoje), než na její obsahovou stránku. Že každý den je třeba tu směs tlaku, přesvědčování, hry a zájmu namíchat trochu jinak a nikdy nevíte dopředu jak.

Je zajímavé srovnat všechny aktuální pedagogické zkušenosti domácího učitele i vysokoškolského pedagoga, který se najednou ocitnul chtě nechtě ve virtuálním světe. Nejzajímavější je pozorovat možnosti a omezení online výuky. Technicky se dá zvládnout ledacos a je skvělé, že máme nástroje, které nám umožní být v kontaktu se studenty a převést řadu věcí včetně přednášek a seminářů do virtuálního prostředí. Jenže je jasně vidět, že něco malého ale podstatného chybí. Že sebesofistikovanější vedená diskuse po skypu či zoomu prostě nedokáže vzbudit takový zápal, jaký někdy zažijete tváří v tvář v rámci diskutující skupiny. Nehrozí však prostý návrat ke stavu před karanténou, protože jsem si ověřil, že řada věcí funguje velmi dobře, ale stále spíše jako zajímavý doplněk a nikoliv náhrada tradičnějších metod.

Přesun výuky na doma a na dálku mne také nutí jako učitele a ještě více jako rodiče přemýšlet o tom, zda standardně požadovaný objem učiva ve smyslu nasoukání si do hlavy pozitivních znalostí, je skutečně potřebný a nutný. Jak na prvním, tak na druhém stupni, dokonce i na té vysoké škole existuje prostor pro přemýšlení o tom, co je a co není nutné.

S tím souvisí i fakt, že se jak rodiče, tak učitelé museli chtě nechtě rozhlédnout mimo svůj obor. Často díky tomu zjistili, že jejich milovaný předmět nabobtnal na úkor ostatních příliš, že i ty další disciplíny nebo „jenom“ měkké dovednosti jsou důležité, a že nejde zvládnout ve všech předmětech všechno. Pokud by něco z dob koronavirové karantény mělo být dotaženo do konce, měla by to být právě nějaká celková inventura školního kurikula. Nejde o to někoho nebo něco zcela vytěsnit, ale společně si uvědomit, co je opravdu nezbytné a čeho se i v zájmu většího upevnění získaných poznatků s klidným srdcem můžeme vzdát.

Jsou-li například najednou děti schopny načíst řadu poměrně detailních informací z dlouhé prezentace a zpracovat to podstatné do podoby zápisu, možná to znamená, že si to všechno nemusejí až tak detailně pamatovat. Spíše se mohou zaměřit právě na samotný proces zpracování informací. A to říkám, i když jako příležitostný historik dobře vím, že něco v hlavě člověk mít musí, protože jinak na zpracování dalších informací scházejí základní nástroje.

Stal jsem se opravdu učitelem? Nevím. Přinejmenším je to však po mnoha letech „díky“ karanténě poprvé, kdy se dost komplexně zamýšlím nad tím, co jako učitel vlastně dělám, jak to dělám a proč. A to je asi dobře…

Otec Vít s dcerami Anastázií a Marií