Recenze

Nauč se to!

Peter C. Brown, Henry L. Roediger, Mark A. McDaniel

Znalosti nestačí, ale jsou nezbytné. Souhlasíte?

Člověk nemůže své znalosti v praxi aplikovat, pokud nezná nic, co by mohl aplikovat. Také souhlasíte?

Je důležité vědět, jak ty znalosti do hlavy dostat a každý z nás jistě poznal, že to není někdy vůbec lehké. Pozitivní zprávou je ale fakt, že kapacita dlouhodobé paměti je neomezená. Věříte tomu?

Knížka z vydavatelství Melvil s názvem Nauč se to! mě zaujala svým názvem, protože si myslím, že kromě pár tipů, které jsem kdysi pochytila z nějakých článků, nás nikdo nikdy neučil, jak se efektivně učit.

Dílo o 240 stránkách je z pera dvou profesorů psychologie a jednoho publicisty, takže tam naleznete studie, ve kterých se konkrétní metody učení testovaly.

V knížce je zmíněno hned několik efektivních metod učení, ale nejedná se o příručku konkrétních bodů a situací, jak se učit co nejlépe.

Co je pro mnohé největším překvapením, je fakt, že typické podtrhávání textu je metodou, která k efektivnímu učení vůbec nepřispívá. Bohužel takto funguje naprostá většina studentů na vysokých školách. Není divu, že se vědomosti většinou po zkoušce hned vypaří.

Naopak metodou, která se dle autorů a jejich výzkumů projevuje jako mnohem efektivnější, je tzv. generování neboli snaha přijít na odpověď před předáním hotového řešení. Další metodou je rozložené učení a pomůcka tzv. paměťových kartiček skládajících se ze 4 krabiček obsahujících pojmy, které je potřeba procvičovat dle jiné intenzity a objemu znalostí.

Vynikající je reflexe zahrnující spojování poznatků s novými zkušenostmi, následné zhodnocení a také trénink vybavování, při kterém se cíleně snažíme vzpomenout si na nové znalosti. Výsledkem je mnohem trvalejší uchování v paměti.

Doporučují se také prokládané učení, kdy je vhodné např. střídat různé typy příkladů vyžadující odlišná řešení. V praxi to znamená přepínání témat. Pamatuji si z vysoké školy, že pouhé střídání předmětů během učení mi přineslo hodně dobré výsledky.

Zmíněna je také iluze vědění, kdy například při vzájemném vyučování spolužáků mají studenti s protichůdnými názory za úkol se vzájemně přesvědčit, kdo z nich má pravdu. Během tohoto procesu mnozí studenti zjistí, že tématu úplně neporozuměli a podlehli tzv. iluzi vědění.

Zajímavý je také výsledek studie, kdy jedinci s dyslexií mají vyšší schopnost kreativity a řešení problémů buď z nutnosti kompenzace svého hendikepu, nebo důsledkem odlišného vývoje nervového systému.

V knize se dozvíte o více typech inteligence: logicko-matematická, prostorová, jazyková, tělesně pohybová, hudební, přírodní a inter a intrapersonální. Takže jestli jste v tradičním IQ testování, ve kterém se měří hlavně logické a verbální schopnosti člověka, nedopadli podle očekávaní, nezoufejte, je čas vzít v úvahu i další typy inteligence.

V poslední době hodně zmiňované tzv. růstové nastavení mysli je také jedním z důležitých prvků efektivního učení. Autoři si vypůjčili výsledek z výzkumu, kdy děti v jedné skupině byly oceňovány za chytrost při řešení příkladů na rozdíl od druhé skupinky, ve které se cenilo především úsilí. Snaha se pro děti stala proměnnou, kterou mohly ovlivnit, a tím pádem proces učení měly najednou pod kontrolou a zjistily, že vše nezáleží jen na vrozené inteligenci.

Narazila jsem také na zmínku chyby v procesu učení a testování hypotézy o tom, jak strach z neúspěchu snižuje výkon při testování. Nebude asi překvapením, že děti, pro které byla chyba přirozenou součástí učení, vykázaly lepší použití pracovní paměti než ostatní. Chyba je považována za znamení úsilí a možnost, jak v případě práce nasměřovat svoji strategii k úspěchu. Autoři naťukli Festival chyb na jedné francouzské škole a konferenci FailCon jako příklad, jakým způsobem pracovat s chybou.

V knize jsem se dočetla o mnemotechnických pomůckách, které pomohly nejednomu studentovi ušetřit si spoustu času při velkém objemu učení. Velkým úskalím však je, že se jednotlivé informace nepropojí do širších souvislostí.

Pozitivní zprávou je, že mozek je plastický, a to u většiny lidí i ve vyšším věku. Takže vzhůru do učení, ať jste mladí nebo staří!

Michaela Nespěchalová

Dítě na vlastní pohon

Celé své rodičovství se snažím vyhýbat chytrým knihám, které mi budou radit při výchově. Ne že bych žádnou neotevřela, ale mám v sobě hodně kritický přístup ke všem těm často nepodloženým instatním radám. Nějak se bojím, že se mi naruší můj vnitřní radar.

Dítě na vlastní pohon jsem ale doslova hltala. Nejen kvůli tomu, že každičké doporučení, rada a informace byla podložená daty, výzkumy a zkušenostmi, ale především mě oslovil laskavý, rozumný a respektující styl, s jakým autoři k dětem (i k nám rodičům) přistupují. William Stixrud a Ned Johnson vychází ze své mnohaleté poradenské praxe a maximálně čtivou formou popisují funkční řešení náročných rodinných situací na konkrétních příbězích dětí a výsledcích výzkumů z oblasti neuropsychologie a behaviorální terapie.

Nosná myšlenka publikace je prostá – děti potřebují pro svoji vnitřní pohodu, pro správný vývoj a maximální využití svého potenciálu pocit, že mají kontrolu nad svým životem a že mohou ovlivňovat svoji budoucnost. Děti, kterým ze strany rodičů či školy není vytvořen prostor pro to, aby se samy rozhodovaly, snadno ztrácí motivaci, mají problémy při studiu a nezřídka trpí depresemi. Autoři se nás rodiče snaží přesvědčit, abychom zodpovědnost přenechávali dětem už od nejútlejšího věku. Neznamená to, že se jako rodiče stáhneme, necháme dětem naprostou volnost s minimem povinností a do našich domovů vstoupí anarchie. Spíše jde o změnu rodičovského přístupu směrem k podpoře a pochopení nejen dítěte, ale také tlaku na výkon, který je součástí školních systémů.

Rodičem jsem už 14 let, ale až teď jsem do hloubky porozuměla tomu, jak funguje dětský mozek. A že je odvaha a někdy velká dřina bez těchto základů vychovávat dítě! Autoři staví na poznatcích z oblasti neuropsychologie a srozumitelně vysvětlují, co s dětským mozkem dělá stres a urychlování vývoje ve jménu lepších školních výsledků. Mnoho zmíněných studií jsem si dohledávala a dávala jsem si jejich výsledky do souvislostí s mými vlastními zkušenostmi jako rodiče. Vzpomínala jsem na všechny ty náročné situace, kdy jsme hledali optimální školu, nastavovali pravidla pro používání digitálních technologií, řešili neklid doma i ve škole,  snažili jsme se děti povzbudit k tvoření, a přitom jsme je často slušně přetěžovali jak kroužky, tak výkonovou školou.

Naplno jsem si uvědomila, že právě a jen tehdy, když byly děti odpovědné za řešení těch situací, šlo všechno celkem hladce. Zdá se, že dětem prostor poskytujeme, nicméně je dobré mít čím utišit ten hlas uprostřed hlavy, který nás sem tam pobízí tlačit na výkon, vyplňovat jim každou minutu času nebo je někam směrovat. A nejsou to jen argumenty pro vnitřní hlas, ale třeba i směrem k širší rodině. Nakonec je to dobré střelivo především pro děti samotné – každou nově přečtenou kapitolu jsem jim ráno převyprávěla u snídaně a byly překvapené. Nevěděly, jak jejich mozek funguje, co všechno dokáže stres, nedostatek spánku anebo přehnané používání technologií. Zdá se, že s novým pochopením přichází i větší ohledy k sobě samým.

Co na knize oceňuji je to, že pracuje s realitou vysoce výkonového vzdělávacího prostředí v USA, které není tak nepodobné tomu našemu. Praktická doporučení jsou tak aplikovatelná bez nutnosti úplně odmítnout systém anebo stresové situace jako jsou například přijímací zkoušky. Standardizované zkoušky tak můžeme nechat vplout do světa svých dětí, ale měli bychom si dávat velký pozor, zda jde o skutečnou potřebu dětí nebo o naši snahu je někam tlačit.

Po přečtení knihy ve mě nezůstala pachuť a pocit vlastní rodičovské nedostatečnosti. Pod kůži se mi nedostaly radikální a nesplnitelné úkoly, ale potřeba posunout se ještě víc do role konzultanta svých dětí a nabídnout jim víc podpory a prostoru pro jejich vlastní rozhodnutí. Díky důkladnému pochopení toho, co s mozkem dítěte dělá toxický stres, mi to nečiní žádné potíže a navíc mám čím dál větší chuť ulevit i sama sobě. Zkrátka, kdybych měla doporučit jednu knížku pro rodiče, byla by to tato.

Veronika Šancová

K čemu samé jedničky?

Provokativní otázka, na kterou by každý z nás odpověděl trochu jinak. Umím si představit reakci typu „k ničemu“, ale také „co je to za otázku? Samé jedničky jsou pro dítě jasnou odměnou na to, že celý rok tvrdě pracovalo“, nebo „k tomu, abych na konci školního roku dostala kopeček zmrzliny zdarma a mohla hezké vysvědčení ukázat babičce“.

Autorem stejnojmenné publikace je Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio, z čehož je zřejmé, že samé jedničky nebudou stát na piedestalu. Kniha je souborem příspěvků, jež autor publikoval mj. v blozích na Aktuálně.cz od roku 2009 do roku 2018. Jeden z textů, „K čemu jsou samé jedničky“, začíná citací:

Měl-li někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Šteffl tuto myšlenku rozvádí a říká, že každý, kdo o samé jedničky usiloval, se opravdu musel přizpůsobit systému a dělat, co mu někdo řekne, aniž by v samotné činnosti viděl smysl. Část rodičů to vnímá jako trénink na budoucí zaměstnání, další ale po samých jedničkách neprahnou a ptají se spíš na smysl toho, co a jak se děti učí.

Podobně Šteffl ve své knize nabourává tradiční představy o škole a její roli v současném světě. Ptá se např., nakolik se na předávání znalostí a dovedností podílí škola a nakolik jsou to třeba média či mimoškolní aktivity dětí. Dotýká se témat, jež jsou ve vzdělávací debatě aktuální, a stojí v podstatě vždy mimo mainstream. Do dlouhotrvající debaty o povinné maturitě z matematiky a její výuce se např. zapojuje prostřednictvím analogie se špenátem: „Kdybych chtěl jako dodavatel špenátu zvýšit jeho spotřebu, nabízejí se dvě cesty. První: ve školních jídelnách vařit špenát co nejčastěji, dbát na to, aby se dojídalo, a třeba i hodnotit školy a děti podle množství zkonzumovaného špenátu. Druhá: zavést ve školách jiné recepty a vařit špenát tak, aby dětem chutnal.“ Šteffl se vrací k mezinárodnímu šetření TIMSS z roku 1995, kdy naši osmáci skončili v matematice druzí mezi Evropany. Ze všech testovaných měli ale Češi matematiku nejméně rádi, což se podle autora jednoznačně podepsalo na propadu výsledků v mezinárodních šetřeních.

Je potřeba, aby škola děti bavila? Ptá se autor a provokativně odpovídá, že ano i ne. Nemusí být lunaparkem, ale musí být pro děti zajímavá a smysluplná. Apeluje na rodiče, aby se zajímali o vzdělávání svých dětí, brojí proti přebujelému RVP a na výsledcích mezinárodních šetření PISA ukazuje, jak tristní je úroveň některých gramotností u našich patnáctiletých žáků ve srovnání s vrstevníky z Finska či Singapuru. „Pokud jsou na seznamu věci zbytečné a nepodstatné, zbývá učiteli méně času, aby u těch základních, důležitých a podstatných dosáhl skutečného ovládnutí a pochopení. Co je ale nejhorší: pokud je na sezamu příliš noho věcí, které jsou už na první pohled zbytečné a nepodstatné, mnohé děti si to vyloží tak, že zbytečné a nepodstatné je celé školní vzdělávání.“ Na rozdílu mezi Přemyslovci a Pokémony, či sudoku a rovnicemi ilustruje čtyři dimenze motivace k učení a ukazuje, proč děti nemají problém s ovládnutím Pokémonů a sudoku, ale potýkají se s Přemyslovci a rovnicemi.

Ve svých novějších příspěvcích se Šteffl zaměřuje na východiska, jež nazývá Potěmkinovými vesnicemi: „víme, co učit a proč“, „víme, jak učit“ a „děti umí, co mají umět“. Tyto zažité představy nabourává a na konkrétních příkladech a datech z výzkumů ukazuje, jak snadno jsou napadnutelné. S Potěmkinovými vesnicemi souvisejí bobři, v tomto případě věci, které si se školou spojujeme a pokládáme je za samozřejmé. Přitom se mohou stát spíš překážkou v učení. Takovým bobrem, se kterým se těžkou loučíme, je třeba frontální výuka. Dalším příkladem mohou být odměny a tresty, tedy nástroje vnější motivace, bez nichž by se děti prý neučily; věkově homogenní třídy, nebo výuka rozdělená do jednotlivých předmětů. Všichni si takovou školu pamatujeme a řada z nás si ji jinak představit neumí. Šteffl naše představy znovu provokativně nabourává a ukazuje, že škola může fungovat i bez těchto zažitých vzorců. Tím si vlastně připravil půdu pro závěrečné příspěvky, v nichž otevřeně hovoří o soukromých školách (včetně ScioŠkol), apeluje na různorodost vzdělávací nabídky, aby si rodiče pro své děti mohli vybrat školu, jaká jim bude vyhovovat, a říká, že „změna je trvalý stav“, což je vlastně jediná věc, kterou s jistotou víme o budoucnosti. V článku „Vzdělávání 4N“, jehož název může evokovat průmysl 4.0, ona N definuje jako nezájem, nudu, nechuť a neradi chodí do školy. To je obrázek, který se nám vynořuje při pohledu na výsledky českých žáků v mezinárodních šetřeních TIMSS a PISA.

Pokud tíhnete k alternativnímu vzdělávání, máte dítě v soukromé škole, nebo se vám v hlavě čím dál častěji vynořují otázky, zda je skutečně nutné známkovat a učit všechny děti ve stejnou dobu o láčkovcích, pak se vám kniha „K čemu samé jedničky“ bude číst velmi lehce. Pokud jste zastánci tradičního pohledu na vzdělávání a chcete, aby škola vypadala zhruba tak, jak si ji sami pamatujete, pak vás Ondřej Šteffl může svými příspěvky doslova iritovat. Každopádně jde o inspirativní čtení, které vybízí k zamyšlení.

Scroll to top